Není nesnadno rozpoznati básnickou konstrukci tohoto malého
cyklu znělek. Obsahově mají dosti důležité místo ve zpěvu
druhém, nadepsaném nyní »Labe, Rén, Vltava«, převádějíce
slovanské poutníky od vod severoněmeckých, jeviště to zhouby
Poba1ťanů, přes Kostnici, Řezno a Norimberk do Čech; podivnou
klikatinu této cesty, kterou v 30. letech znal pouze z knih,
vykládá Kollár dosti násilnou dialektikou. Pomáhá si při tom
čistě učenými asociacemi, Komenský - Hus, ústí Rýna 0
Kostnice na Rýně, a nešetří valně logiky názorové (cestu s
Mílkem koná dílem na lodi, dílem ve vzduchu). Neznaje naprosto
míst, která opěvuje (Naardenu, Kostnice, Řezna), musí se
spokojiti pouhými historickými narážkami a nedovede vzbuditi
představy měst líčených - jak namáhavá, učenecká, neživá
poesie, spíše repetitorium vlasteneckých dějin než básně
vznícené ohněm skutečné inspirace! Přes to i zde chvílemi proniká
Kollárovo básnické posvěcení: oba děsivě mohutné obrazy, moře
do krvava zbarveného »jako ranní zoře ruměnec když kryje
řeřavý«, a města planoucího v požáru jisker, osvědčují jeho
neobyčejně vyspělou schopnost visuální, kterou v básních
i v cestopisech opětovně projevil klasickým líčením slunečního
východu a ledovců, jitřního moře a vlašské pěstěné přírody.
A však, co dovedl Kollár tentokráte pověděti o podstatě Husovy
osobnosti, co o jeho významu historickém, co o jeho vztahu
k češství a slovanství přítomnému? Nic, pranic význačného neb
osobně rázovitého - Hus a husitství zůstali básníku »Slávy
dcery« pouhými historickými fakty, jichž nedovedl proměniti
v plodné motivy lyrického tvoření. A tak v dějinách české
poesie o husitství má Jan Kollár sotva významnější místo než
Antonín Jaroslav Puchmajer, skladatel »Písně na Jana Žižku
z Trocnova« nebo František Čelakovský, autor balady »Prokop

Hoij«. 35