soustředěnost myšlenky, jasné provedení tématu, prudký spád
výmzu svědčí o tvůrčím ohni mladého poety.

Mezi novými příspěvky k »Slávy dceři«, které Kollár otiskl
roku 1830 v »Časopise českého musea«, čtou se dvě znělky,
pojaté pak do nového, nešťastného IV. zpěvu »Lethe«; jsou to
další doklady pro Kollárovo nekritické a svornostenské
sdružování zjevů zcela proti lehlých k větší zvelebě Slavie a v duchu
naprosté smířlivosti; v první (IV, 8) Boleslav podává si ruku
s Husem, v druhé (IV, 15) bratří se Žižka s Dušanem, s
Želislavem a Boleslavem Chrabrým - hromadění jevů ubíjí tu
správnost názoru, hromadění jmen všecku poesii. Tento sestup
vyznačuje pak úhrnné vydání »Slávy dcery« z roku 1832, do
něhož přibyla řada básní, vztahujících se k české reformaci
a dosvědčujících, že se Kollár zvláště zahloubal do studia
Jednoty bratrské. Zájem ten nepřinesl však valného básnického
ovoce; sonet, jímž pozdravuje Králice se souhvězdím
překladatelů biblických (II, 133), má právě tak málo názorně obrazné
krásy jako apotheosa Jednoty v nebi slovanském (IV, ll).

Zvláštní směsí opravdového básnického vidění a střízlivého
suchopáru knižního jsou sonety věnované Kostnici ve II. zpěvu
nového vydání (II, 90-92). Pout po březích Severního moře
s Mílkem zavádí básníka také do Amsterodamu a Naardenu,
kde s náručím holandských tulipánů vykoná Kollár vděčnou
pobožnost u hrobu Komenského, ale náhle při vtoku Rýna do
moře upoutá pohled jeho neobyčejný zjev: krvavý popel barví
celé Německé moře, o čemž vykládá holandský rybář
poutníkům, že od té doby, kdy vržen Husův prach do Rýna, planou
jeho vody od Kostnice až po ústí červcem. Nyní vypraví se
Mílek s básníkem na lodi proti proudu Rýna až do samé
Kostnice, kde jiskry a plameny sršící od Husovy hranice zažíhají
neuhasitelně celý obzor a pálí i tělo poutníkům, kteří odtud

84 prchají do Řezna, vězení to Rostislavova.