Celé toto období nebylo ničeho více vzdáleno než uvědomělého návratu k české reformaci. Nepocítilo ani nejskromnější tuchou, že myšlenka reformační jest živým statkem duchovní a mravní přítomnosti české, že Mistr Jan Hus stále se účastní kulturních snah svého národa, a že všichni můžeme a máme pokračovati v jeho díle. Jak by byli ostatně mohli dobrati se této ryze náboženské koncepce právě naši osvícenci, jejichž duše se živily okoralým chlebem náboženské negace, a kteří v samo.libém kultu své doby shlíželi jen se shovívavým odmítáním na minulé věky, neozářené všemocným jasem svrchovaného rozumu? Převrat v nazírání na Mistra Jana i na husitství vůbec datuje se od chvíle, kdy v popředí slovesného i myšlenkového života českého vstoupili protestantští příslušníci východní větve českoslovanské, v nichž od dětství žilo tradiční povědomí souvislosti s husitstvím i bratrstvím: uherský Slovák Jan Kollár a moravský Valach František Palacký, kteří již na základě náboženské výchovy domova přihlašují se rozhodně za dědice a pokračovatele naší minulosti reformačnU Není to však Jan Kollár básník, v jehož projevech shledádáváme tento opravdový návrat k českému husitství. Nikoliv nadšený pěvec »Slávy dcery«, odkojený národnostními a hum.anitními názory německé romantiky, nýbrž zestárlý a trpkou školou života i vyhnanství prošedší bohoslovec, nalézá cestu k Mistru Janu Husovi - a tak nepojí se ke Kollárovu kultu Husa čin básnický, nýbrž hlubokomyslná úvaha kazatelova, kdežto vše, co Kollár příležitostně a nahodile povědělo Husovi a husitství ve »Slávy dceři«, jest málo výrazný projev staršího pojetí naší reformace. V první básnické koncepci Kollárovy filosofie dějinné, jíž jest Předzpěv ke »Slávy dceři« z roku 1824, není vůbec místa 32 pro reformační drama křesťanské Evropy; nejinak než Palac-