Tento soustředěný zápas o vnitřní dokonalost skýtá Komen':'
skému posléze pravé měřítko, když ještě jedenkráte, ve velikých
obrysech, přehlíží vlastní svůj život. Octnuv se na vrcholu hory
Nebo, nalezl odstup od pozemské minulosti, na kterou může se
dívati takřka neosobně, ano s objeMivností dějepiscovou;
nepozoruje ji již v perspektivě politické, ani v zrcadlení církevním,
neváží si v ní příliš ani úspěchů pedagogových, ani nelituje
irenikova ztroskotání, ptá se jen, pokud ho dráha vedla k
bezpečnému centru, k oné vnitřní dokonalosti, která slove Bohem.
Stanul výše než kde tkvěl, píše »Kšaft« neb »Hlas pastýřův«:
neteskní, netruchlí, neobává se - děkuje Bohu a žehná za osud
svůj, v jehož zkouškách se mu konečně zalíbilo. Docílil toho,

. co doporoučel v »Smutném hlasu«: umírá vesele, v plném
potěšení božím, s plesáním a triumfem.

Mísí se snad do posledního šepotu Komenského, který splývá
se šuměním oblaků, stesk do toho, že mu bylo souzeno býti
synem malého národa, bezmocného a rozplašeného, a nésti tíhu
jeho krutých dějů? Nikoliv, v těchto tichých a vznešených
zvucích, při nichž nelze nevzpomenouti modlitby Pascalovy, stenů
Miltonova Samsona a plesného vzletu Corneillova Polyeucta,
chvěje se dík nebesům za to, že poslední biskup Jednoty směl
životem, přemýšlením i činem ukázati příkladně svému lidu
strmou cestu, která se prodírá k vnitřní dokonalosti - všemu

na vzdory! (1915.)

30