byl by volal k pobloudilému světu, ale jako mudřec volal je
především k sobě samému.

Podivuhodně souvisí toto synthetické dílo Komenského s
ostat
ními projevy jeho nejvniternějšího života. Není to jen
humanistická příkrasa, zachycuje-li kolotání a lopocení' lidské trojím
hutným obrazem antickým, Minoovým bludištěm, balvanem
Sisyfovým a nenasytným pohybem vždy lačného Tantala: dávná
představa světového labyrintu, jež jej inspirovala v mladosti

ke skladbě šíře všelidské, vrací se na mysl starcovu, aby kruh

byl uzavřen: což i on sám znovu a znovu bez spasné niti
Ariadniny nedával se zlákati k bloudění v labyrintu? Nyní
prohlédá bludiště světa znovu a zobrazuje je dle trojího zřetele.
hranolem filosofie, politiky a náboženství, jímž procházelo po
desetiletí jeho myšlení vlastní. Zase zří všude sebeklam a honbu

za stínem, zatím co vniterná pravda a duchovní podstata
uni
kají udychtěnému lidstvu - a přece není člověku ničeho třeba,

než ponořiti se v sebe sama, býti věren svému duchovnímu já,
které jest odleskem božství. Odkaz Komenského, provázený
posvátným kynem pozdravu na rozloučenou, není ničím jiným

než Pascalova chmurná samomluva neb melodická duma
Rousseauova - výkřikem po štěstí, jež jest dosažitelno jen za plnou

cenu velkého mravního uvolnění, uvolnění od předsudků
roz
koše smyslové i intelektuální, uvolnění k hrdinství duchové
pokory, která otevírá přístup k Bohu. Slova řeckého
intelektualismu, jak je formuloval Plato s Demokritem, stojí napsána

v bráně knihy, spiritualistická přirovnání a hesla biblická
provázejí ji od začátku do konce, ale co vane z díla silnějším
prou
dem než duch východní mystiky, která klade člověku na srdce
hlubokou moudrost »Odhazuj, abys neztrácel«? Není to
náho
dou, že se Komenský v závěru spisu rozpomíná na překrásnou
parabolu, naplněnou duchem Arabie, o člověku kupci, který
prodal všecko. co měl, aby koupil jedinou drahou perlu - - 29