Pak Komenský ještě vstupuje, podoben Mojžíšovi, na vrchol
hory Nebo, aby umřel, nevkročiv do země zaslíbené. I krok ten
přináší mu nový žal: nenechává po sobě Jozuy, jenž by lid
vedl. V nezdolné své důvěře v Boha jistí se však, že Hospodin
bude sloupem a vůdcem lidu českému.

Na samém zaveru »Hlasu pastýře« poznamenává Komenský:
)}Mějtež se dobře, přátelé milí! A po mně se již nejinak než
jako byste mne do hrohu položili, ohlédejte. Neb ač dýchání
mé ještě jest při mně dnes, zítra však bude-li, nevím. A byť
i něco dnů přidal Pán, nechť je mám k odpočinutí, a na věčnou
cestu se strojení: ať se ještě poobčerstvím, dřív než se odsud
vyhostím!« Knihou tohoto občerstvení, posledním projevem
myšlenkové koncentrace těsně před skonem jest latinské dílo,
vydané v sedmdesátém šestém roce života, proslulý brevíř
křesťanského mudřectví »Unum necessarium«.

Komenský - a v tom již nesl část kletby nás lidí moderních
- neušel rozptylování duchovních sil, kvapné specialisaci práce,
extensivnímu těkání po obvodu činnosti lidské; ačkoliv duše
jeho prahla vždy po jednotě životního díla a po soustředění
tvůrčích sil v bezpečném centru, přece podoben pečlivé Martě
z Písma, pedagog a pansofik, bohoslovný vůdce Jednoty a
irenický smiřovatel rozvaděného protestantství, jazykovědec a
dějepisec bratrský, })rmoutil se při mnohých věcech«. Trpěl sám
dočasnou jednostranností, která rušila rovnováhu duševních
mohutností a vytýkal si, že nedovede vzdorovati bludu světa,
který pro shon po marnostech ztrácí schopnost zmocniti se
v mravní rozhodnosti toho, na čem vše záleží. A tak v hodině
posledního vzchopení životní energie volal slova evangelia: »Ale
jednoho jest potřebí! Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž

28 nebude odjata od ní.« Kdyby byl jen kazatelem a karatelem,