domí odpovědnosti pobízí jej, aby před odchodem řekl několik
slov povzbuzení. Zrak jest zakalen, takže minulost tratí se
v mlhách, a o čem by poučoval pohled čtyřicetiletého
oplakávánr »Sionu českého, vydaného sousedům v pošlapání«? Jen
o tom, že všecko doufání v pomoc a v osvobození se vždy
ukázalo přeludem, a že by bylo marno klamati se novými
nadějemi. Nic nedovede zadržeti konce Jednoty a rozptýlení lidu
českého; sotva zavře oči poslední pastýř, zmařeno bude stádo.
Komenský sotva se odvažuje tentokráte vyslovovati naděje
mesiášské. Ale tragická krása spisku, který se sám hlásí za
pokračování »Kšaftu« a podobá se mu celou skladbou myšlenek,
nespočívá v jeho zádumčivé elegičnosti, s níž »poslední vrátný
po sobě dveře zavírá«, ani v jeho žíznivé touze po odpočinutí.
Komenský ani zde není učitelem stýskání, nýbrž vůdcem ke
statečnosti.

Silný duch rozhodnosti etické vane novou závětí hrdinského
kmeta. Jeho Hospodin není Bohem shovívavosti, strpení,
odpuštění, nýbrž stále starozákonním Sabaothem soudu a trestu,
jenž na spravedlivých vážkách rozhoduje o vině a pokutě synů
svých; ježto hřešili, musí zemříti. Takový nepodplatně přísný
rozsudek vynáší tu Komenský nad lidem svým, když byl
pohleděl do jeho svědomí - životní tragedie Jednoty jest dramatem
mravním. Opětně - a tentokráte se zřetelným důrazem -
přihlašuje se Komenský k Jeremiášovu národně náboženskému
úřadu soudcovskému. Avšak i pro ty, kdož jsou neodvratně
zasvěceni smrti, má Komenský radu a povzbuzení: hotovu býti
vždy, strojiti se ochotně na cestu za žehnání a posléze umírati
s potěšením vítězně! Jak chrabrá, mužná slova v hodině
rozloučení! Jaká velkolepá synthesa osudů a zkušeností neúnavného
poutníka a bojovníka! Jaký božský úder zvonu, rozléhající se

po krajině, než zmlkne vše ve spánku smrtelném! 27