měl odvahu rozhodnouti se pro Komenského proti nevěře, duši
a city vysušující, ale zůstal osamocen - s jak zasmušilou tváfí
litují životopisci Komenského jeho spojení s Drabíkem, Ponia~
towskou a s Kotterem a jak by rádi vyškrtli z řady jeho
publikací osudný spisek »Lux in tenebris!« Nepochopil však
Komenského úplně ten, kdo v omluvném determinismu vysvětluje jeho
přilnutí k visionářským prorokům z nekonečného utrpení
životního, které pohnulo jej v dravých proudech chytati se stébla a
břitvy; nikoliv zevní nouze, nýbrž vnitřní nutnost pudila jej,
aby viděl světlo v temnotách tam, kde střízlivý pohled
osvícenců pozoroval toliko zrádné kmitání bludiček.

Komenský patřil k rodu duchů dramaticky náboženských,
jejichž Buh jest bytost neúnavná, v činnosti neustávající; jako
projevuje nepřetržitě svou moc věčně obnovovaným divadlem
stvoření, tak odhaluje stále svou vůli nikdy nedokončeným
zjevením; netoliko v Písmech z posvátné starodávnosti hebrejské
a křesťanské, ale i v hlasech vyvolených proroků a věštců našich
dnů proniká tajemné vnuknutí Prozřetelnosti. Proto Komenský
uvítal vřele Kottera, Poniatowskou i Drabíka, z jichž tu ch a
předpovědí kynula mu záruka, že přece Gog a Magog nezvítězí
nad pravdou boží. Nedovedl ukládati hlavy k odpočinku u
vědomí, že by za jeho života pře dítek božích prohrála nadobro
proti Babylonu.

Všecky projevy, psané »u západního moře« v Amsterodamě,
prosyceny jsou touto stařeckou náladou nedalekého odchodu;
v »Kšaftu« loučila se odumírající Jednota, nyní loučí se
poslední její biskup, odstrojený k věčnému spaní. Nikde tklivěji
než v »Smutném hlasu zaplašeného hněvem božím pastýře k
ro.zplašenému hynoucímu stádu« z r. 1660. Tón jest všecek měkký,
pohnutý, elegický, napomenutí duchovního vůdce jihnou ve stesk;
pobídky kazatelovy. mění se v tichý nářek. Kmet touží po
od
26 počinku a vidí otevírající se hrob v nedaleku, ale přísnévě-