vykonavatelem úradku Hospodinova. Projde hrůzami, ale budou to pro něho pouze zkoušky; bude vydán v pohoršení, avšak vyjde vítězem z pokušení těch; omýH se na cestách svých, leč konečně najde zase stezku k pravdě. Komenský, rozpomínaje se na Mistra Jana Husa, ukládá vlasti své před jinými národy milost k pravdě boží čisté; nikoliv panování' nad jinými, nikoliv moc meče a zlata, nýbrž duchovní poslání, činí Komenskému národ český lidem vyvoleným. A proto při' »dokonalém loučení« odkazuje Jednota národu českému a moravskému všecky své statky od pokladů bohoslovných až po péči O' mateřský jazyk a po reformy vychovatelské, »slovem všecky své pozůstalosti jako popel po svém shořenÍ.« A zde náhlý proud vznešené výmluvnosti, jaká pojednou chvátívá jazyk umírajících, zmocňuje se Jana Amose Komenského. Všecky řečnické přízdoby a učené chrie, v nichž liboval si humanism, padají; samostatně a směle básní Čech v duchu a jazyku biblickém, obrazy střídmě, ale účinně vložené mezi apostrofy rostou z prožité nutnosti; kde zazní' otázka, odpovídají přímo nebesa k jejímu naléhavému vzrušenÍ. Tak psal kdysi Mistr Jan Hus věrným Čechům ze žaláře kostnického, třebaže mnohem prostěji a skromněji, ale i tenkráte blízkost osobního zničení byla oknem otevřeným do národní budoucnosti. Všecka stísněnost, jež zahalovala první kapitoly »Kšaftu«, mizí v tomto jarním vichru posvátných nadějí; tam před zrakem zestárlým vše pomíjelo a bralo proměnu, zde náhle z pustiny zoufání zelená se představa »ratolesti rostoucí, ratolesti rostoucí podlé studnic, ratolesti rostoucí nad zed«. Vyjímajíc vznešenou přísnost Dantovu a okřídlené nadšení Petrarcovo, není před romantickou dobou v literaturách evropských odstavce, jenž by se mohutnou velebností národního cítění a náboženským pathosem mesiášské naděje mohl vyrovnati zá 24 věru »Kšaftu«, avšak psali-li oba Vlachové své apotheosy na