měny, kde organism ustupuje organismu, forma formě.
Mrazivým zdrojem této elegické inspirace novověké rozjímavé lyriky
křtěna jest knížka Komenského, v které se zřetelně hlásí
stařectví, a ovzduší smrti a loučení vane nad každou z vět »Kšaftu«.
Ústřední, obraz Jednoty hotovící se ke skonu jest přesně v celé
osnově zachován; dědicové a synové stojí kolem smrtelného lože
Matky své a naslouchají slovům jejího odkazu, který prýští z
resignovaného poznání, že Jednota naplnila čas a úkol svůj. Básník
elegik staví se tu však záhy zcela do služeb representa'čního
bohoslovce: jest to hlavně poslední biskup Českých bratří, kdo se
tu ujímá slova, aby vděčně a laskavě stanovil církve evangelické
za náboženské dědičky Jednoty. Ni na okamžik nedoléhá k nám
nesnášenlivý hlas urputného sektáře, který v malé a dočasné
pravdě své církvičky vidí jediné blaženství. Vstupuje v šlépěje
Budovcovy a podávaje si družně ruku s ireniky holandskými a
anglickými, Komenský chce smí'r mezi skupinami reformačními
a v době jízlivýoh polemik protestantských hlásá »roztoužení se
po jednomyslnosti a smíření se a spojení v víře a lásce k jednotě
ducha.« Zde třeba hledati, výklad, proč Komenský si dovede sám
připustiti bolestnou skutečnost, že Jednota bratrská dokonala svou
dráhu a že odchází »do místa mlčení vččného«: když obsah jest
přelit a odevzdán jiným k lepšímu opatrování, může býti rozbita
a zmařena nádoba, jež byla v ruce boží toliko dočasnou a
přechodnou formou.

Při tom nevzdává se Komenský přece nábožensko-národní
myšlenky mesiášské, kterou vyznával od let mladosti. V dialogu
»Truchlivém«, kam doléhají bezprostřední ohlasy Bílé hory,
sdružoval ohnivý politik nerozluoně češství s bratrstvím a bezpečil se
spojeným vítězstvím obou; nyní v monologickém »Kšaftu«, odrL
žejícím nálady a myšlenky Vestfálského míru, přenáší celé
po
slání mesiášské na národ. Ten není, jen přechodnou a dočasnou
formou, která může pominouti a býti nahrazena, nýbrž věčným 23