Důvěra statečného křesťana, že Bohem vyvolený národ český určen jest v budoucnosti k velkým věcem, neochabovala v Komenském ani za nejtěžších zkoušek vyplňujících jeho mužná léta; avšak nábožensko-národní naděje, pokud se živily z politické a válečné konstelace, rozplývaly se jako předivo snů pod plným závanem chladně střízlivého dne. Rok 1648 ranil krutým rozčarováním všecky'české exulanty, jimž země byla dána ne za »vlast a příbytek, ale za místo vyhnanství a pohostinství«. Ve Vestfálském míru, od něhož Čechové čekali bezpečně záruku návratu do vlasti a svobodu ve víře, opustili posléze věc Jednoty právě oni národové z zemí půlnočních, od kterých se Bratří nadáli osvobození z poroby a pod jejichž prapory bojovali po dvacet let. Čechy navždy zůstaly uzavřeny exulantům, vyhnanstvípřipadlo jim za věčný podíl jako plesnivý chléb. Ještě dříve než kormutlivá rozhodnutí míru byla zpečetěna, vyzpovídal se Komenský za rodáky a souvěrce ze všech úzkostí v hořekujícím listě kancléři Oxenstjernovi. Jest to teskná žaloba věřícího idealisty, který se nechce vzdáti nadějí, jež udržovaly po léta jeho životní sílu, ač vidí, že byly to pouhé iluse; nesmělý podzimní paprsek bázlivého doufání kmitá se přece mezi řádky dopisu; I tento mihotavý pablesk zhasl: »jiní v říši národové sobě pokoj jednajíce, nás opustili a z téhož pokoje s celou: vlastí vY'Pustivše, v hrdle Antikristu věčnými časy zanechali.« Tehdy Komenský píše f. 1650 »Kšaft Umírající Matky Jednoty Bratrské, kterýmž (v národu svém a obzvláštnosti své dokonávajíc) svěřené sobě od Boha poklady mezi syny aJ dědice své rozděluje.« Zádumčivost stáří rozestírá své listopadové mlhy nad knihou; celý lidský věk leží za spisovatelem dramatické vzrušení »Truchliveho«. Dokud byl Komenský mlád, vracíval se rád k pomyslu nepřetržitého kolotání, teď oddává se idei stálé pomíjejícnosti všeho tvorstva, zahloubává se do představy vadnutí 22 a odumírání, dumá nad melancholickým zákonem odvěké pro-