sešikovali se v Ligu, dobře ozbrojenou a nešetřící lidskosti,
jejich děla a jezdci obklíčili se všech stran naši zemi,
přetékající nikoliv mlékem a strdí, nýbrž slzami a krvÍ'; tehdy vášnivě
vyráží Komenský výkřik zoufalé otázky: Což by měl opravdu
dojíti vrchu a panování Gog s Magogem?

V památném dopise Montanovi zachytil Komenský
nezapomenutelně situaci z let 1622 a 1623, kdy »zdálo se, že nižádné
nepozůstává naděje o lidské pomoci neb radě«: beze snu zmítá
se v nevýslovných úzkostech a pokušeních, o půl noci vytrhuje
se z lože a soustředí ducha v horoucí modlitbu; prudce chápe
se bible a otevírá proroka Isaiáše, aby v něm četl s úpěním;
odevzdává se pak i ostatním prorokům a v ustavičném
rozmlouvání s Bohem nachází východiště ze svého zoufalství.
Tak vznikl dvojdílný dialog» 7 ruchlivý to jest smutné a
tesklivé člověka křesfama nad žalostnými vlasti a církve bídami
naříkání«, snad nejdramatičtější z děl Komenského. Prudký
životní pocit muže třicetiletého, v němž jest nastřádáno mnoho
vášně, vzdoru a nejistot, bouří knihou; ani biblické podání
prvního dílu, ani humanistické vyšperkování části druhé, která
se těsně přichyluje k holandskému učenci Lipsiovi, nedovedou
udusiti této překypující vášnivosti. I forma jest ryze
dramatická. Nelze říci, že Komenský sáhl k dialogu pouze proto, že byl
nejoblíbenějším útvarem humanistických rétorů XVI. a XVII.
věku; později zpracoval svá nejosobnější díla vesměs
monologicky, někdy jako samomluvy kazatelovy, jindy jako kšafty
odcházejícího. Ale zde rodí se celá skladba z napětí a sporu:
pobouřená duše křesťanská odmítá nejprve s temnou úporností
všecky chladné záruky Rozumu, vzpírá se pak usmiřovacím
pokusům klidné Víry, nevzdává se posléze ani Kristu naráz, nýbrž
teprve v tuhém a krvavém zápase jest odzbrojena jeho
svrchovaností. Jen velký mistr vzrušené síly myšlenky i slova mohl
napsati mohutný výjev, kde Kristus se náhle zjeví a zahrne

20