ném všecky jevy tehdejšího lidství, ale bez lhostejnosti a
dokonce bez chladu; jeho srdce živí je z nevysychajídho zdroje
své účasti. Filosoficky jest tato mocná struna Komenského
známa; soustředíme-li však svůj sluch, zazvoní k nám její teplé
stříbro i ze slohového výrazu Jana Amose.

Kde najdeme toto vše, co odemýká nám lusthaus srdce
Komenského, obsaženo u větší míře než v oněch čtyřech velkých
poselstvích, která si vynutily situace v životě nejtragičtější?
Přes to se zdá, že pro »Labyrint světa« příliš se zapomíná na
»Truchlivého«, na »KšaiÍt«, na »Smutný hlas pastýřův« a na»
Jediné potřebné«. Ochuzujeme se tím vždy, v přítomnosti však
nejbolestněji.

o temné stráně zachmuřených lesů jehličnatých v předhoří
orlickém, které v zimě v létě sestupujete s týmž vážným
žalem k šumícím vodám prudké bystřiny, pospíchající
nedočkavě do volných a klidných prostor rovinných! Zdaž mlžný opar,
stroucí se za jiter a soumraků teskně nad vámi, není týž, v který
zhoustly před třemi věky vzdechy a úzkosti osamělce
brandýsského?

Sedí a přemýšlí za těžkého roku 1622 pod Klopoty; .ztrativ
ženu a děti, láme z nejistého chleba dočasného pohostinství
a ochutnává v něm překrmi neodvratného exilia; den ze dne
vidí i v pohorském závětří žerotínském, jak mračna bouřlivého
času stahují se netoliko nad jeho hlavou, ale i nad osudy celé
Jednoty. Dokud střely hněvu Hospodinova zasáhly pouze jeho
rodinu, dovedl se ukonejšiti - rozumná a mírná resignace
křesťanská klene se v promyšleném traktátě »0 sirobě« jako
bledé nebe vyjasněné po bouři nad smutky a ztrátami osobními.
Leč stesk trpící duše mění' se v divokou vichřici při pohledu

na události veřejné: nepřátelé slova božího a národu českého 19