Pro tuto hlubokou duševní shodu působí též dikce starozákonní u Komenského tak úchvatně, ať jsou to doslovně uváděné výroky žalmistovy i proroků, či obraty a obrazy ryté v jejich monumentálním slohu - Komenský se dotrpěl práva vyjadřovati se starozákonně. Zde se bible necituje jen na' odiv jako tradiční skvost, zde se neplení jako účinná pomůcka homiletická: Komenský ji prožívá jako denně pravdivou skutečnost, a jako neodbytně naléhavou přítomnost; jsa jí proniknut do dřeně svých kostí, myslí v jejím duchu, mluví jejím slovníkem, větoslovím a rytmem - česká kultuTaI biblická, zahájená v husitství se selským primitivismem, dospívá v Komenském promyšleného vyvrcholení. Jediné ten, kdo se včetl až na dno podivuhodně složitého slohu Komenského, vycítí tu vedle široké dignity humanistické a tragického pathosu biblického ještě živel třetí, ukrytý a nejvzácnější. »Kšaft« se zmiňuje skorem jen mimoděk o »ušlechtilé spanilosti v řeči«, nazývá jazyk otcovský »milostným« a zachycuje tím pevně vzdušný let onoho tajemství nejslastnějŠího. Humanistická pouta a biblická kázeň dovolují' Komenskému ovšem jen zřídka, aby nakapal do svého obětního kalichu trochu své nejosobnější esence výrazové; pak buď v zladění epiteta nebo v koloritu obrazu nebo i ve výběru slovesa proniká teplý onen tón něžné lidské účasti, růžový přídech důvěrné vroucnosti, jejž známe tak dobře z myšlenkové oblasti Komenského, jež toto řešení rozvádí do krajních důsledků praktických. Kde se mu to podaří a kde přísná mluva jeho v tomto jarním vánku náhle rozjihne, jsme přímo okouzleni touto »ušlechtilou spanilostí«, touž, kterou pozdější velcí spisovatelé slovanští Mickiewicz, Palacký, Tolstoj dovedli plně harmonisovati i slovesně, jakmile odhodili všecky okovy literární konvence. Jako oni má již Komenský zvláštní dar, vzácný na jihu, 18 na severu, i na západě: pojímá v objektivismu širém a sklad-