nadobro slovní a slohové autoritě bible, zbavil se Komenský
možnosti vyjadřovati se důvěrně a bezprostředně: věty oblečené
v talár a baret učencův vystupují s gesty kazatelovými, kter}'
klade ruku na bibli a stále pomýšlí na ohlas v zbožném
posluchačstvu.

A přece nejde tu nikterak o pouhou reformační konvenci.

Právě v dílech, kde odhaluje své já, arciť spíše já národní
a bratrské než osobní, Komenský se přiklání k určité skupině
biblických knih. Jsou to vedle žalmů starozákonní proroci a
přede všemi Jeremiáš. Rozhodlo tu nesporně silné spříznění
vnitřní. Komenský nemohl necítiti, že osud obklíčil jej hrůzou
obdobné situace životní, z níž se političtí lyrikové a náboženští
řečníci hebrejští prosekávali ocelí své mravní síly a výbuchy
hromadného svého pathosu: Bůh, nelítostný pán nebe
zataženého a blesků zurážejících nejvyšší vrcholky, určil jej jako
kdysi proroky za mluvčího lidu vyvoleného. Ale z hněvu
Hospodina přÍ'sně trestajícího a pronásledujícího bez milosrdí dluž_
no souditi, že národ především jest vyvolen ke zkouškám a
k utrpení; naléhavě a neúnavně musí hlásati vyslanec boží
a tlumočník lidu, že všecky muky jsou buď očistou neb
zkušebním kamenem pravého synovství božího. I mluvčí sám má své
rány a strázně, jako je měli tragičtí básníci starožidovští, avšak
jak by mohl mysliti na ně, kdyžtě rána národa právě kvasí za
kruté bolesti a kdyžtě strázeň církve boží mění se ve výkřik
zoufalství? Jak by mohl neobětovati svého hoře hromadnému
strádání zástupu? Jest to způsob Da:vidův, Isaiášův a
Jeremiášův, pro nějž se rozhodl Komenský. Mohl volati k Bohu z
osamělosti hrdinského mudřectví Jobova nebo z jedinečnosti trpké
elegie Kazatelovy, ale jeho duši, naplněné přísným vědomím
odpovědnosti, jevila se jedinečnost pýchou a osamělost pohodUI

a tak rozbil svůj stan na horách proroků, nad nimiž se valí

mra:čna a vichry tragedie národní. 17