dených periodách, stavěných podle architektonického zákona
přísné souměrnosti a mířících k ustrnulé kráse těžkopádné
monumentality, stýká se zdobná výmluvnost učencova s pádným
a účinným důrazem kazatelovým.

I věta, která se prodírá z hloubky srdce a jež porosena jest
studenými kapkami bouřlivých srážek životních, u Komenského
procházÍ sešeřelou učencovou studovnou, kde převlečena jest
do důstojného kroje humanistické latinity, a to stejně, mluví-li
Čech svou mateřštinou, jako vyjadřuje-li se světoobčan
jazykem mezinárodním. Slohový ideál XVII. století není již
rozumová jasnost a břitká přiléhavost výrazu, ke kterému tíhli
humanisté věku Erasmova: vše se rozvíjí do šíře, vsuvky a
ozdoby přetěžují přehlednou konstrukci větnou, přemíra
synonym a epitet dusí dramatický život slovesa; vznešená a
patetická dignita zavádí ke ztrnulosti. Takto psal Komenský
latinsky, takto i česky. V proslulém místě »Kšaftu«, kde odkazuje
národu jazyk otcovský, naznačuje několika slovy vůdčí své
zásady v kultuře řeči: jazyk má býti »pulérován, vyčišťován
a vzděláván«, má býti psáno pérem »vybroušeným«, při
pěstování jazyka, jež jest věcné i formálné, vedle moudrosti má
zavládati také výmluvnost - tedy ideál řeči stavěné, stilisované,
konstruované.

Leč ve slohu jako v myšlení není Komenský ani
ciceronovcem ani erasmovcem, jeho směrem jest křesťanský humanism,
v jazyku přistupují k prvkům učeneckým silné živly biblické.
Nejsou u Komenského vzácností odstavce, jež se podobají pouhé
mosaice výrazů a citátů z Písma: umným, ano rafinovaným
ovládnutím dorozumívacího jazyka bohoslovců bratrských
dociluje mocných účinů netoliko u těch, kdož vědí, které nové
odstíny i významy dovedl vylouditi z běžných obratů i metafor,
ale i u nezasvěcenců, kteří slyší, jak mohutně mluví syn boží

16 řečí svého otce. Leč i tím. že svou literární osobnost podřídil