vlastně svůj vášnivý spor? O vlastní utrpení, o rodinné ztráty,
o poplenění veškerých životních nadějí? Nikoliv, pravým
předmětem jeho námitek, stesků a protestů jest obecné strádání
Jednoty a národa. Třikráte v kmetství se odhodlal podati svůj
odkaz; ne pouze proto, že jeho dnů jest již na mále, nýbrž
spí'še, že lidu českému se připozdívá a že církev bratrská se
octla na sklonku dní. V podání. Komenského jeví se všecko
osobní utrpení, i když trhá srdce a ledví a vyvrací celou bytost
z kořen, jako součástka hromadné bolesti, jíž jeden musil dáti
výraz za všecky: co zde zoufá, co zde kvílí, co zde však opět
vzpíná naděje k Bohu a z toho čerpá nových sil k zápasu s
hrůzami osudu - toť není velký jednotlivec sám, jemuž žal a
umírání rozvázaly jazyk, toť celé bratrství v agonii, toť národ
český v zápasu smrtelném. Kde očekáváme samomluvu, zaduje
k nám chór, v němž šumí na tisíce hlasů a bije na tisíce
zkormoucených srdcí.

Zamysleme se nad tímto paradoxem: díla, jejichž původní
inspirací byla nezadržitelná plnost vlastního hoře, pře
podstatnila se při organickém růstu v projevy utrpení hromadného,
které zvolna pohltilo všecek osobní, žal? Jest to snad pouhý
paradox složitého rozumu a jeho výbojných sil? Nikoliv: toť
paradox mravního hrdinství.

Jest ještě jiná, takměř slovesně odborná příčina, proč tak
těžko proniknouti k důvěrně lidské pravdě Komenského.

Jazykový výraz Komenského není naprosto tím, co nazýváme
zpravidla slohem osobním. Spisovatelská individuálnost ukryta

jest tu pod oběma mocnými živly, které myšlenkově i výrazově
určují směr jeho literárnímu působení; Komenský, jenž se
vyhýbá nestilisované řeči mluvené, pí,še vždy jazykem humanistické
vědy a biblického křesťanství. V jeho široce a uměle rozpře- 15