Duchům skutečně náboženským jest empirický, jednotlivý
člověk sotva více než plaše míjející stín, jehož třeba nedbati;
skutečnost náleŽÍ vyššímu, odtažitému typu, odpoutanému od
místa, od plemene, od času: synu božímu, a sledujíce tohoto,
pohřbili náboženští myslitelé v hrobkách zapomenutí úmyslně
své já. A my přece znali bychom právě je tak rádi! Podobáme
se věřícím, kteří hledají ostatky světců, kosti a roucha jejich,
ačkoliv vědí, že vše záleží jen na příkladě a pravidle života;
uschováváme v křišťálných skřínkách lidsky důvěrné dopisy
hlasatelů slova božího, zasadili bychom mezi šperky ochotně
útržky z upřímných osobních konfesí vyznavačů hodnot
mimoosobních, a jak drahý by nám byl hranol věty, v níž zkameněla
bezprostřední slza neb v níž zableskl neovládnutý smích toho,
kdo se chtěl povznésti nad pláč i nad radost prostého
člověčenství!

Zůstanou nám skutečně navždy zastřeny mlhou lidské
postavy našich náboženských obnovitelů? Nebo bude nám popřáno
přece někdy vyčísti z tklivě vlídného úsměvu Mistra Jana Husi
více než matný pablesk neurčitých hnutí obětavé pokory, něžné
vděčnosti a přísného vědomí odpovědnosti, které nechce znáti
osobního blaha? Podaří se jednou některému psychologu
dějinnému rozhrnouti divokou houštinu hrdých a ostnatých větví
Petra Chelčického do té míry, aby se vynořila zamračená selská
tvář radikálního zjednodušovatele, i aby z hlubokých vrásek
vyoraných myšlenkou vzlétla jako poplašené ptáče citová
zkušenost neúprosného horlitele? A vzlétne-li jednou před námi,
zakvílí písní zklamání idealistova či hrůzou naprosté samoty
srdce stvořeného pro družnost? Pod rozvětvenými řečnickými
zdobami učence a theologa skrývá se pohrobeno bohaté a jasné
lidství Jana Blahoslava, v němž tušíme - zda správně ? 
oddanou a jarou lásku k zemi a k jejím zvučným daTŮm,

12 k hudbě a k slovu. k moudrosti výmluvné a k větě, která do-