ČTVERO POSELSTVí JANA AMOSE KOMENSKÉHO »Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země viděli hrůzu a nádheru věd. V plnosti nesčíslných forem dtili prvotní napětí tvého tvůrčího dechu, jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy se jiskří nad krajinami oblaky věků zatíženými a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého. Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce.« O t. B řez i na: S t a v i tel é ch rám u. S NAPĚTíM, jež jest rozkoší, s marnou touhou, která jest povzbuzením, hledáváme za chrámovými díly, rozpiatými do nekonečna a do neosobna, lidskou bytost jejich tvurcu. Vznešený chlad přísných kleneb a nadlidských kopulí, jenž, unikaje žalum i radostem této země, sahá až na pomezí oblačných světu, nezabraňuje nám, abychom nepátrali po teplém a duvěrném člověčenství, které stavitelé katedrál dali nadobro pohltiti konstruktivní myšlenkou. Což nespí, zazděno kdesi ve vzdušném svorníku odvážného žebroví, plamenné srdce nepřístupného architekta se všemi zkušenostmi lásky a zklamání, bolesti a vítězství, snu a skutečnosti? Což neudeří po letech pokorného studia a pronikavého chápáni přece hodina, kdy srdce se rozbuší, aby potomkové a dědici porozuměli jeho pravdě nejosobnější? A nejinak stáváme nad knihami bohoslovcu a myslitelu náboženských, nejistota naší zvídavosti jest tím hlubší, čím jejich myšlení pohrouženo jest do tmavších vod minulosti. Vše tu bývá abstrakcí, obecným zákonem, nadosobní zkušeností, rozum jejich usiloval, aby vytvořil věroučné zásady pro všecky, a mravní jejich vule toužila vybudovati etickou cestu pro zástupy - kde tu sled individuálního řešení života? II