Postůjme ještě chvíli před jedním z přečetných civil.
ních domů, jimiž pozdní barokový sloh, měnící se,
v gracii rokoka, vykvetl jako na rozloučenou, před
jednou z těch budov poslední čtvrtiny XVIII. věku,
které se, sotva dostavěny, ocitly uprostřed vkusu
empirového! Jsme před Mac Nevenovým palácem v ulici
Pasířské, dnes Palackého. Celková disposice
dvoupatrqyé, nevysoké, neširoké stavby tkví na základech
barokních: pilastry meziokenní, sloupy, opírající
kartuše vstupu, oválný štít marn.btratné ornamentiky,
obruba oken úměrná, leč bez jednotvárnosti - toť
vše dědictvím baroku. Ale duch jest naprosto jiný:
jest to duch pohodlí a mírné prostoty, jenž tu vládne.
I kdybychom neznali dějin domu, mohli bychom
uhodnouti, že kouzlo hudby a půvab tance vyplašily
odtud n~dobro temnou a pathetickou duši barokní.
V době .«;mpiru stal se skutečně tento palác Jedním ze
středisek pražské kultury hudební, jež zahrála a za·
tančila menuet při pohřební slavnosti ~k.Qka.

A posléze na podzim r. 1827 stěhuje se do Mac
Nevenova, tehdy již měchurovského domu, ten, který
měl zpečetiti konec a zmar pražské kultury barokní,
tím, že sestoupiv hluboko k zdrojům národní bytosti,
našel kulturu novou, ,,~~vější, pravdivější. Od dob
Františka Palackého náleží pražská duše-{larokní mi·
nulosti - a naší smyslové rozkoši, naší . lásce
elegické!

36