cko široké okolí, není nám jen předmětem výtvarného
podivu nebo smyslné rozkoše; jest nám více: často
školou velikosti, vždycky osudem. Nemáme z barokní
doby velké poesie, jakou jsou Francouzům tragedie
Corneillovy: můžeme-li jich kde oželeti, tož před
touto stavbou, jejíž zelená kupole skutečně soutěží
s modrou klenbou nebeskou. Zde jest vše nejen širé,
jp.zlehlé, mohutné, ale vznešené, hrdinské, posvátné;
smyslné dojmy barev, světla, prostoru slouží vysokým
IlJtiim heroické nábožnosti, a nad těmi city vládne
jasná, nezvratná, nepohnutelná vůle: dostoupiti ne·
~ké dokonalosti a dobýti si práva, slouti synem
božím. Mezi etikou Corneillovou a stavitelskými
koncepcemi Dientzenhoferovými jest, tuším, spojitost
hlubší, než se na pohled zdá. Ke mně alespoň
promlouvá pohled do kupole a lucetny svatomikulášské
vznešenou tirádou "křesťanské tragedie" Polyeucta:

,,0 světe ideí, tvá něha bezejmenná
v mé srdce vstupuje, jež se ti otvírá;

tvým rajským vanutím čí duše posvěcena,
ten bolu necítí, ten do tmy nezírá.

Ty, mnoho slibuje, dáš více; a není vrátký
tvůj blaha cit a nezná zrad;

smrt blažená, v niž jdu tak rád,

ti není nežli přechod krátký,

jenž uvádí nás v pobyt sladký,

kde věčně smím se blahu vzdát!" Překlad Oto Fischera

Mistři XVIII. s!oletí, kdy vývoj barokních forem
výtvarných volně postupoval, kdežto sm)'šlení barokní
zvolna upadalo a pozbývalo kořenů životních, nebrá·
nili se vpádu světských živlů do církevního umění.
Tím ubývalo masivnosti, vážné tíže, ztrnulého patosu,
naopak barokní duše nabývala křídel, pohybovala se
lehčeji, oddávala se úsměvu. K tctmuto pojetí se klo·