sluneční paprsky tančí po nádheře kazatelny, zrcadla
na oltářích chytají odlesk divadelní té nádhery. Vě·
řící, který usedá do těžkých lavic anebo kleká na
mramor dlažby, cítí se poddaným slavné, kvetoucí
říše. TouŽí·li však po důvěrnějším hovoru s Bohem
anebo světcem, nechť odebere se do některé z
postranních četných kaplí, a tam před oltářem a velkým tma·
vým obrazem, vyhlédajícím ze zlaté květeny rámů a
ozdob, najde soustředění, podporované často umělým
přítmím anebo barevným vrhem tlumeného světla.
O několik stupňů výše nad lodí zvedá se presbytář,
chráněný zábradlím a střežený často velikými socham i:
privilegované místo privilegovaného kněžského stavu.
Gigantický oltář, zářící a neklidný, korunovaný ob .•
razem či sochou, jest sám obrovskou monstrancí, kle.,
rá se zvedá k nebesům, obklopena dýmem kadidla a
zpěvu hymnického: vše'v presbytáři jest apotheosou
eucharistie. Ale když přijde posvátná chvíle
požehnání, když zaplanou všecky svíce, když zavlají
kaditelnice, když se rozhlaholí zvonky v rukách
ministrantů, a kněz v zlatém pluviále z drahého brokátu
pozdvihne monstranci do výše nad čela věřících i nad
svou hlavu, přivře nábožný zástup oči a upírá je b pI'i.
klopenými víčky vzhůru - tam v prostoru nedohled·
ném otevírá se nový svět, závratná kopule se smělými
freskami a s lucernou, propouštějící zázraky slunce
- jest to skutečně perspektiva nebeské blaženosti.
Barokní umělci dovedli tímto uspořádáním podříditi
i gotické chrámy jesuitské koncepci chrámu a nebes,
dovedli zapřáhnouti do svého slunečního vozu barvy
a světlo, perspektivu a stín, dovedli vší nádherou
světskou promítnouti vznešenost rajského blaženství.
Nikdo neznal těchto čárů lépe než architekt všech
pražských architektů, Kilián Dientzenhofer. Zdá se,
že jeho rodině byl přímo vrozen smysl pro
vznešenost, která není studená, pro nádheru, která nikdy