gací a kalné záblesky horké vášnivosti. Kláštery
kapucínů, profesní domy jesuitské se svou chtěnou a
rafinovanou střízlivostí, která tolik kontrastuje s
barevnou a tvarovou nádherou ostatního baroka,
prosyceny jsou touž filosofií askese.

Proti typu duchovnímu typ světský, jenž zavírá
zpravidla několik existencí do rámce jediného života:
válečníka, který s rozevřenými nozdrami polyká
nasládlý dým prolité krve kacířských regimentů,
prohnaného diplomata, hotového smluviti se výhodně a
lstivě se samým sultánem, obezřetného hospodáře,
jenž ukládá poddaným vysoké daně a obchoduje
důmyslně na cizích trzích, aby stavěl po venkově zámky
a letohrádky a po Praze paláce. Tyto paláce ve
vlašském vkusu, jejichž sama jména bylo by dlužno
vypočítávati půl hodiny, zasluhují naší zvláštn!
vděčnosti. Více než cokoliv jiného daly Praze ráz
vznešenosti 3i znobilisovaly celé ulice a náměstí způsobem
podivuhodným. Jejich průčelí, zdekorovaná často
sochaři prvního řádu, jejich portály, jež nás mimoděk
svádějí, abychom smekli, jejich vnitřní disposice jsou
daleko klidnější než soudobá architektura chrámová,
připomínající namnoze výmluvnost a květnatost
kazatelů. Divoké vzrušení barokní masy, bombastické
hromadění motivů, rozmarná nepravidelnost
nakupených detailů - to vše jest zkroceno na těchto
palácových stavbách velkých rodů XVII. a XVIII. věku
jednotící a sebevědoqlOu vůlí, která plyne z
bezpečného pocitu šlechtictví a výlučnosti. Pražské barokní
kostely a kaple volají na nás hned patheticky, hned
s exaltova~ou nábožností, abychom neváhali vstoupiti
a hledati v jejich prostorách polehčení nebo milost.
A ~šak šlechtické paláce mlčí před námi hrdě a
povýšeně, nebo usmívají se nanejvýše na důkaz své
vlídné milostivosti, zahalujíce svůj vnitřek za fasádu,
která má výraz velkého pána při slyšení. Některé