Ale zpod dna jejich duší, praktických až k střízlivosti,
pracovitých až k mechanismu, účelných až k
suchopárnosti, vytryskl občas žhavý pramen visionářského
fanatismu, a jeho prudkost zachvacovala pak netoliko
je samy, ale i zástupy jejich duchovních poddaných.
Stáli pevně na skalnaté a pevné zemi, přemýšlejíce
vypočítavě, jak by ji stopu za stopou uvedli do svého
poddanství, a pojednou otevřela se nebesa, a dobře
vyzbrojený žoldák boží uviděl u vytržení věčnou
blaženost. Zde jest zadrhnut dramatický uzel metafysiky
jesuitské. Vše záleží na heroismu pozemské vůle
jednotlivcovy, která hromadí čin na čin, zásluhu na
zásluhu, až udiví a překoná samého Boha. Ale nade
všecku vůli, nade všecko hrdinství, nade všecku
zásluhu triumfuje milost, živel mystický, kdy Bůh
přímo zasahá do osudu člověkova, pozveda je ho prudkým
větrem k sobě neb oblévaje ho proudy svého slunce.
Nezapomenutelně vyjádřila to dvě pražská díla
barokní: Brokoffova socha Františka Borgiáše na
Karlově J.llostě a Brandlova podobizna Jiřího Plachého,
dnes chovaná v kutnohorském Vlašském dvoře. Oba
tito jesuité jsou synové země, neústupní a tvrdí,
zestárlí a poněkud již vyžilí mužové činu, ponuří hrdi·
nové kázně, jak se zdá, spíše v táboře než v koleji.
Brokoff a Brandl nezobrazili jich však uprostřed
pravidelného chodu organisačního díla, nýbrž v
dramatické vteřině vytržení: Borgiáš exa1tován jest
zázrakem eucharistie, Jiří Plachý válečným napětím
požárů, kde jeho velení nabývá dosahu konečného
vítězství nad švédskými kacíři.

Zdálo ~y se, že mnohem menší intensi,tou vůle byli
vyzbrojeni asketové a bohoslovci, kteří skládali jaksi
průměr církevníků protireformačníoh, a jejichž
obrovitými kasárnami bylo Klementinum. V čele jich krá·
čí raný protagonista protireformace v Čechách,
ponurý a di'lsledný Petr Canisius. Nejinak než ve špa-