znali stejně pronikavě,: smyslně vřelému Matyáši
Braunovi a prudce výmluvnému Ferdinandu
Brokoffu. Opravdu nelze se jim oběma podivovati dosti
nadšeně. Jejich sochám na Karlově mostě se dostalo
záviděníhodného umíštění, neboť obloha i mračna,
voda i stromy, architektura Hradčan i Malé strany
spolupracují na dojmu jejich, vytvářejíce pro ně rá·
mec nebo pozadí. Matyáš Braun, jejž však v celé jeho
rubensovské gigantičnosti a teplé smyslnosti
pochopíte teprve ve Šporkově Kuksu, zdá se mně větším
umělcem a především svobodnějším psychologem:
dobralt' se ve svých výtvorech vždy čistého gesta
prostě a věčně lidského. Měkký pokyn spravedlivého
soudce lva, milostná a nebeská "unio mystica" mezi
Ukřižovaným a svatou Luitgardou, přesahují meze
času barokního a vyjadřují i dnes citové pathos
očištěného' člověčenství. Ferdinand Brokoff podává však
zpravidla pouhé gesto liturgické a jest nám proto
méně srozumitelný. Vzpomeňme na dvojí plastický
výraz, jímž sousoší Karlova mostu tlumočí
svrchovaný triumf církve nad duchy i zloduchy, na
roznícený kyn misionáře Františka Xaverského i na
bezohledný posun exorcisty Vincence Ferrera - jsme
naplněni obdivem, ale neopouštíme hranic
smýšlení a cítění barokního. Ale čím nám jsou jména
menších plastiků XVII. a XVIII. století, kteří
spokojili se namnoze pobytem u hranice dekoračního so·
chařství, kde ostatně občas rozbíjeli své stany také
Braun a Brokoff, původcové mohutných karyatid při
paláci Thunském, Morzinském a Clam-Gallasově, co
značí nám jméno Pendl nebo Jackel, Guitainer nebo
Platzer? A přece jaká dramatická síla prudkého citu,
osedlaného vůlí atletovou, bouhla v postojích exal·
tovaných světců na průčelí chrámu křižovnického,
v překrásných pohybech rukou zápolících archandělů
na staroměstském sloupě mariánském, v prudkém