přetížených a strojených půvabů Giambattistu
Mariniho.

Zda pouhou náhodou v téže době, kdy Marini básnil
své mytologické epos o bozích a zahradách, budoval.
jeho jmenovec pro vévodu Fridlandského na těchto
místech palác? Porozuměl dobře vůli generalissima,
velkého condottiera, jenž vyrostl, proslavil se,
zbohatl v krvavých náboženských válkách, aniž věřil
jejich vůdčím ideím, prudkého a nebezpečného
machiavellisty, který zbožňoval jen sebe a svou moc.
Marini srovnal se zemí celou čtvrt městskou, domy,
zahrady, dvorce, cihelny; obemkl vše vysokou a
pevnou zdí, vylučující jakýkoliv styk s okolím;
vybudoval rozlehlé sály, nekonečné chodby, vzdušné
průjezdy, honosná nádvoří; zavřel do tohoto komplexu,
jakoby určeného pro vladařskou dynastii, velikou
zahradu, kterou dal osázeti stromy, slibujícími široké
kmeny a chlumovité koruny. Když se otevře
Valdštýnská zahrada na malou chvíli v polovici května,
neuvítají v ní návštěvníky jen ohromné kaštany,
planoucí tisíci světel, a jen jásající záhony azalek, nýbrž
i mohutné stopy výbojného genia Valdštýnova. Vše
konstruová~o jest v duchu italské morálky panské,
která rozpíná křídla po nejvyšší moci: do otevřeného
večeřadla padá odlesk velikého zálivu nekonečné ob·
lohy; kamenné sochy v houštinách a nad basény zob·
razují Herakla a giganty; voliéra zdá se býti zřízena
pro pobyt orlů; koruny starých stromů, ověnčených
břečtanem, se dotýkají nebes

Španělská episúda v Praze není nikde tak zhuštěna
jako na Loretě a v přilehlém asketickém kostelíku
kapucínském: zde v odříkavé střízlivosti, do níž se
přísně dívá umučená tvář Moralesova Krista, tam
v rozkošnickém ovzduší nebeské erotiky se projevuje
složitá duše protireformačního Španělska oběma
svými krajnostmi. Pamatuji se, jak jsem před lety v stin-