ných a povahopisných studiích zaznamenával doklady
lidového mravu i bytu v jednotlivých krajích a u
jednotlivých kmenů, při čemž zabíral etnograficky a
občas také sociologicky hodně do široka, neodvažuje se
spoléhati na svou intuici, ale zato dávaje se říditi
mravním ideálem moravanství, jaký nosil po rodičích
a předcích v hrudi a který po celý život zušlechťoval
klasickou humanitou, znásobenou romantickou
národností. Za tímto barvitým obrazem staré Moravy, jež
zatím skoro zmizela, se rýsuje moravanství věčné, bez
něhož by národní československá vzdělanost zůstávala
neúplná.

Frant. Bartoš sloužil mu po celý život veškerou
bytostí, nezištně, obětavě a skromně, nikdy neopouštěje
stanoviště, kam jej postavil osud, ale nikdy také
nepřeceňuje svých sil. Slovy, která připomínají proslulé
Nerudovo poděkování za poctu při jeho padesátých
narozeninách, promluvil tHapadesátiletý Frant. Bartoš,
když Brno vzpomínalo jeho jmenování řádným členem
Ceské akademie věd a umění:

"Budova paláce vědy a uměny české, chrám
národního ducha českého, zcela dostaveny nebudou vlastně
nikdy; ustavičně zbývá něco dostavovati, něco
spravovati. Vedle umělců architektů potřebí je také
prostých dělníků, kteří snášejí a podávají potřebné
stavivo. Býti takovým prostým dělníkem na staveništi
národní vzdělanosti učinil jsem si úkolem životním.
Uznání více než zasloužené, jehož se této mé činnosti
dostalo, vzbuzuje ve mně blahou naději, že stavivo to
nezůstane docela nepoužito. A to bylo by mi nejlepší
odměnou; nebyloť by to ctí mou a prospěchem mým,
nýbrž ctí, prospěchem i slávou milého národa našeho."

24