Nejinak tomu bylo se studiemi literatury u Bartoše,
kde středoškolského profesora doplňoval ostražitý,
tendenčně uvědomělý a rozhodný kritik časopisecký.
Tento toužil po literatuře, která by vedle uměleckých
hodnot mohla konati též výchovné poslání, a proto
s nedůtklivou starostlivostí muže přísně mravního a
namnoze i mravokárně naladěného odmítal díla a
spisovatele, hovějící bez národně etické odpovědnosti
toliko estetickému úkolu literatury. Proto se nadšený
ctitel Svat. Čecha a Ant. Dvořáka rozešel na čas
s básnickými předáky pražského písemnictví; proto
prokazoval občas přílišnou míru shovívavosti
moravským autorům krajanským, u nichž nacházel ve
stupňované míře promyšlenou službu tomuto poslání
národně i mravně výchovnému. A opět osobitý moravský
tón Bartošův: věrný syn svého lidu a odchovanec zásad
romantických nejen vysoko hodnotil výrazovou krásu
prostonárodní písně, ale byl pevně přesvědčen o její
moci esteticky výchovné. Také jeho žáci poznávali
již na škole Bartošovou zásluhou velice důvěrně zpěv
lidový, který jejich horujícímu učiteli zvučel v duši
od dětských let a jehož znalost Frant. Bartoš
rozšiřoval neúnavným sběratelstvím a prohluboval
pronikavým studiem. A zde jest druhá služba bohaté
a přece jednolité naukové i buditelské osobnosti
Bartošovy.

Hleděl-li Frant. Bartoš se stanoviska současného
národně kulturního uvědomení na Moravu, musila se
mu zdáti provincií. Avšak docela jinou se mu jevila,
zamyslil-li se nad ní s hlediska původní vzdělanosti
lidové, v níž sám rodem i původem kotvil a kam se
dobrovolným aktem mravního rozhodnutí stále vracel.
Tu proň Morava, posunutá na východ a zachovávající
styky se Slovenskem a skrze ně také se Slovanstvem
východním, znamenala pravou h I u b i n u bez pe č P
n o s t i. Zachrániti z tohoto osobitého svérázu ve
spolehlivých dokladech co nejvíce, upozorniti látkou
bohatě sebranou pokročilý český západ na stále ještě

22