nou mocí rozlila po Čechách, a marně se ohlížel
nadšený milovník básnictví a literatury po obdobném
ruchu slovesném a novinářském, jaký se od dob
generace "Máje" stále stupňovaně rozvíjel v Čechách.
Toliko kněžstvo moravské pokračovalo v
předbřeznovém úsilí národně buditelském, zvláště také v
literatuře, ale zde zřetele výchovně náboženské převládaly
nad uvědomením občanskopolitickým a zájmem
svéprávně literárním. I nahlížel Frant. Bartoš, v němž od
mladosti horlivost praktická měla vrch nad přísně
vědeckou teoretickou činnosti, že bude nejprve třeba
vzdělanstvo na Moravě vychovati, aby i tu vznikla
pevná a bezpečná kulturní vrstva pro působení
národně uvědomělé. - Frant. Bartoš se hned na prahu
své životní dráhy stává národním pedagogem, který
psaným slovem doplňuje slovo mluvené za katedrou,
jež jmenovitě za jeho dvaceti profesorských roků
v Brně docházelo mezi gymnasijním žactvem tak
skvělých úspěchů.

Jsa věrným vyznavačem humanistického a
humanitního ideálu klasického, Frant. Bartoš byl pevně
přesvědčen o blahodárném vlivu jazykového studia a
literárního vzdělání na výchovu ducha i karakteru. Ale
jako u Jungmanna neb Šafaříka měl tento jeho ideál
ráz moderně novohumanistický; také Frant. Bartoš
přisuzoval onu požehnanou moc vedle jazyků a
literatur antických také řeči mateřské a básnictví
národnímu. I vedl své studenty soustavně k tomu, aby si
osvojovali svůj rodný jazyk nejen podle vědecké teorie
mluvnické, ale i v jeho hodnotách estetických; jeho
žáci nám dochovali četné doklady o tom, jak Frant.
Bartoš upozorňoval mimo výstižnosti češtiny též na její
osobitost, jež se projevuje v nářečí i v lidové mluvě
a kterou papírový jazyk knižní, úřední, novinový stíhá
a potlačuje. To byl zřejmě romantický, zároveň však
moravský tón u slovanského filologa a českého
linguisty Bartoše i pokud češtinu na gymnasiu vykládal
i pokud pro ni psal sympatické neb brusičské pomůcky.

21