lobném románě válečném, tak v plně
rozvinutém plánu epické prózy, neomezené zřeteli
časovými ani místními.

Odklonu od realismu k :umění duchově,jšímuj
od pouhé reprodukce skutečnosti k slohové
zákonnosti, od slohu suše referujícího k barvité,
odstíněné a osobité dikci nebyly by románová
próza česká, právě jako drama a zvláště lyrika,
mohly provésti bez vydatné pomoci, kterou
všemu krásnému písemnictví českému poskytla - v
nevídané dotud míře literární kritika.
Odpočátku devadesátých let připadlo jí místo vůdčí,
a tuto svou odpovědnost uvědomovala si v
předních svých zástupcích. V čele jejich stojí F. X.
Šalda, v němž vedle břitkého kritika II literárního
učence dříme také básník, experimentující v
rúzných oborech. F. X. Šalda přinesl z Francie do
Čech přesnou kritickou metodu; vytvořil kritické
názvosloví; s jedinečným smyslem pro formu
daroval svým kr,ajanúm essayistický sloh, v němž
sám napsal několik klasických kusú hlubokého
pojetí, přesvědčivé výmluvnosti a výrazové
lahody. Tu synteticky shrnul to, oč se bil v
břitkých polemikách a co dovozoval dlouholetou
praksí posuzovatelskou: že umění musí vyvěrat
ze života a vraceti se k němu jako jeho množitel;
že básnické dílo nevzniká ani napodobou vzoro
ani prováděním rozumových tendencí, nýbrž
organickou tvorbou, jejímiž podmínkami jsou
opravdovost v životě a umělecké školení; že forma
jest nerozluěně spiata s obsahem a že v ní se
skrývá nejosobitější projev individuality
původcovy. Jako Masaryk v době realismu, stal se F.

70