za své, není mnoho básníků, a i ten, kdož z nich
prokázal největší stupeň obraznosti i
rytmického nadání, jest v podstatě spíše žurnalistou
velkého slohu než umělcem. Je to Josef S. Machar,
nebezpečný polemik a skvělý feuilletonista,
demokrat a volnomyšlenkář od hlavy k patě, v
jehož břitké próze i suchých verších došel
prudkého výrazu český odpor proti Vídni i Římu a
zároveň revoluční uvědomění proletariátu. Jeho
lyrické začátky byly ven a ven subjektivistické a
připomínaly v lecčems mladého Nerudu, ale
těžký soumrak století halil do svých stínů
Macharovy typické spory mezi zjitřeným citem a
nedůvěřivou rozumovostí, Macharovu krutou
kasuistiku lásky spíše nervní než citové. Rozum,
kritický a analytický, zvítězil pak v prvních
knihách, psaných ostrým perem satirikovým na
začátku dlouholetého pobytu vídeňského: nelítostný
soud o politice, o poměru společnosti k ženě~

o veřejné mravnosti, o rozvrstvení ,společnosti,

o logice dějin odíval se do jasných, často až.
triviálních :forem, v nichž živ,el lyrický
ustupoval stále určitěji epice. Studium dějin, horlivé
zabývání se antikou, několik cest do Ita1ie
dokonaly Macharův obrat k objektivismu, takže
v posledním období své básnické činnosti věnoval
se básník výhradně rozsáhlému cyklu výpravných
básní, jež s názvem "Svědomím věků"
zpodobují epopeji lidstva, nejšťastněji tam, kde mužné
dláto tesá postavy římského imperia nebo kde
zapřisáhlý protivník církve obnovuje !3 ostrými
pointami výjevy z české reformace a
protireformace. Jsme tu však na míle vzdáleni od ryze

60