proti tomu skrovnou půdu. Teprve v samý
předvečer revoluce 1848 obnovila toto .separatistické
úsilí vzdělaná mládeževangeHcká a dík zvláště
myšlenkové bystrosti i publicistickému nadšení
neúnavného Ludevíta Štúra prohlásila jazykovou
i literární odluku celého Slovenska od Čech
pro neústupné horlivce byl tento zápas o
sebeurčení kmene, mluvícího několika dialekty,
důsledkem romantického pojetí národnosti a spolu
výrazem slavjanofilské touhy, aby ,kultura byla
postavena na lidovější základ, zachovaný v
ryzejší čistotě na východě; pro politickou praksi
byl to nešťastný krok, jenž maďarským
politikům přišel velmi vhod. Palacký i Šafařík
varovali z Cech, básníci, jako Božena Němcová a
Adolf Heyduk, usilovali o obnovení jednoty, ale
vývoj nedal se již zastavit. Kdežto na Moravě
uvedeno úsilí o kmenovou svéráznost jazyka i
literatury v dokonaloll. shodu s povědomím
úplné jednoty národní, jak se o to později zvláště
zasloužil jadrný filolog dobrého lidového kořene,
František Bartoš, má Slovensko od konce ~O.
let vlastní literaturu básnickou i publicistickou,
psanou nikoliv v některém z přirozených nářečí
lidových, nýbrž v umělém jazyce spisovném,
nově zkonstruovaném. V duchu myšlenkových
Vůdců slovenského separatismu staví básníci tamní
v popředí své poesie ,oslavu svébytné kultury
a povahové čistoty venkovského lidu i horské
přírody, na jejíchž kvetoucích ňadrech vyrůstá;
zhusta užívají se zdarem rázovitýcch prvků
zvykoslovných. Po romantickém blouznivci o lásce
a přírodě, Andreji Sládkovičovi, jenž byl
vr
46