ano vraceli se pfimo k ideálům národního
obrozeni; tradiční myšlenkový obsah ožíval v lyrice
i epice pečlivé a barvité fortny, školené ne toliko
u západních mistrů, ale i u slovanských poetů;
honosná a těžká malba veršová pojila se s
hlasnou a umělou rétorikou.

Když byl plnokrevný mluvčí nové školy
nacionalistické a slavjanofilské, řečnický lyrik
žhavých barev a silného dechu, sedlák a bohém,
Václav Šolc, pi'edčasně zmařil své bohaté nadání
dobrodružstvími nepokojné krve, ukázal se
nejušlechtilejší osobností z této literární družiny
Svatopluk Čech, pokládaný dlouhou dobu za
největšího básníka svého národa. Z blaženého
domova na venkově si přinesl plachý snílek lásku
k í<Iyle, k sedláku, k původní lidové kultuře;
od otce idealisty přijal slovanské nadšení,
smýšlení demokratické a svobodomyslné, přirozené
náboženství lidskosti; jako hoch čítal s
porozuměním Máchu, Kollára a ruské byronisty.
Dospěv, poznal Černé moře a Kavkaz; prožil s
velkou opravdovostí pokusy sociálních
revolucionářů o přerod zestárlé Evropy; nadchl se
vítězstvím slovanských zbraní na Balkáně._
Přísnou samotu, kterou si uložil, zasvětil 6lužbě
umění, které v něm našlo úzkostlivého ciseléra
obrazů i veršů, stále neuspokojeného dosaženými
výsledky a vždy znovu zoufalého, že posvěcení
inspirace trvá příliš krátce. Tento podivuhodný
básnický nástroj nebyl však vyhrazen ke
vzbuzování sensací a k uměleckému rozkošnictví;
Svatopluk Cech vyjadřoval jeho pomocí svou
my~lenkovou i citovou koncepci vlasti i
Slovan
43