literatury světové. Za těchto kulturních služeb svému národu získal Jan Neruda sám nejvice - našel humor a vyzrál k citové něze velkého lyrika. Humoristickým chefďoeuvre jsou jeho ,,Malostranské povídky", malá to galerie postaviček a osudů z Nerudova malebného domova pod pražským hradem, ve virtuosně pvládnuté formě realistických skizz, na jejíchž dně vedle smíchu třpytí se slzy. I jeho verše protepluje humor, ať jsou to balady a legendy plné naivní viry a věčné lidskosti, ať jeho písňový odkaz "Prosté motivy", kde v ročním cyklu počasí hovoří s přírodou osamělé a vznětlivé srdce pravého muže. Leč poslední dilo Nerudovo, pohrobní kniha vlasteneckých meditací a modliteb, není ani intimní ani humoristická, nýbrž tragická a patetická: místo vlastního hoře básníkova krvácí tam v náladě Velkého pátku bolest jeho celého národa, odsouzeného Bohem nacházeti velikost utrpení. Na vývoji Jana Nerudy ukázalo se zvýšenou měrou totéž, co bylo pozorovati u Hálka i u Karoliny Světlé, 1.ese totiž, smýšlení a cítění této generace, která vystoupila jako světoobčanská a mezinárodní, vyvíjelo postupně stále určitěji směrem nacionalistickým. Oddávajíce se kultu národa a jeho minulosti, účastníce se zápasu o práva jazyková i kulturní, vplouvali básníci do vln politického boje, který právě v této době obracel.se vlelmi rozhodně proti Vídni, nesen myšlenkou státoprávní a posilován zápalem slovanským. Když pak vstupovali do literatury ;mladší spisovatelé na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, netajili se nikterak touto ~endencí, 42