literatury světové. Za těchto kulturních služeb
svému národu získal Jan Neruda sám nejvice
- našel humor a vyzrál k citové něze velkého
lyrika. Humoristickým chefďoeuvre jsou jeho
,,Malostranské povídky", malá to galerie
postaviček a osudů z Nerudova malebného domova
pod pražským hradem, ve virtuosně pvládnuté
formě realistických skizz, na jejíchž dně vedle
smíchu třpytí se slzy. I jeho verše protepluje
humor, ať jsou to balady a legendy plné naivní
viry a věčné lidskosti, ať jeho písňový odkaz
"Prosté motivy", kde v ročním cyklu počasí
hovoří s přírodou osamělé a vznětlivé srdce
pravého muže. Leč poslední dilo Nerudovo, pohrobní
kniha vlasteneckých meditací a modliteb, není
ani intimní ani humoristická, nýbrž tragická a
patetická: místo vlastního hoře básníkova krvácí
tam v náladě Velkého pátku bolest jeho celého
národa, odsouzeného Bohem nacházeti velikost
utrpení. Na vývoji Jana Nerudy ukázalo se
zvýšenou měrou totéž, co bylo pozorovati u Hálka
i u Karoliny Světlé, 1.ese totiž, smýšlení a
cítění této generace, která vystoupila jako
světoobčanská a mezinárodní, vyvíjelo postupně stále
určitěji směrem nacionalistickým. Oddávajíce se
kultu národa a jeho minulosti, účastníce se
zápasu o práva jazyková i kulturní, vplouvali
básníci do vln politického boje, který právě v této
době obracel.se vlelmi rozhodně proti Vídni, nesen
myšlenkou státoprávní a posilován zápalem
slovanským. Když pak vstupovali do literatury
;mladší spisovatelé na rozhraní šedesátých a
sedmdesátých let, netajili se nikterak touto ~endencí,

42