a volným deismem. Leč neméně ,silně než tato
všelidská témata mluví k nám z velkorysých a
patetických románů Karoliny Světlé kmenová
původnost a povahová rázovitost jejich tragických
horalů.

Vedle románové tvorby Karoliny Světlé ztrácí
se v perspektivě dneška neméně rozlehlé a
myšlenkově závažné, ale umělecky nedozralé dílo
mladších prosaiků její generace, již většinou
usilovali o moderní I'omán sociální, prodšený
emancipačními snahami pátého stavu. Dráha, jež vede
od Gustava Pflegrá Moravského k Antalu
Staškovi a zvláště pak k Jakubu Arbesovi, znamená
vzestup od sentimentální romantiky k střízlivému
positivismu a k rozumové kritice života,
,zbaveného ilusí a příkras. Jalwusi obdobou tl doplňkem
románové prózy české v 60. a 70. letech jest
společenské drama, jímž na 'jevišti, řízeném j:; velikou
péčí a s úctyhodným smyslem pro odpovědnost,
mínilo poko~ení Nerudovo a Hálkovo udom:ícniti
jak tendence tak formy západoevropského
divadla po romantického. Nejvyšším snem
zůstávala sociální tragedie vážená z ryze moderních
konfliktů, ale na dosah ,se jí přiblížil pouze
jed('nkrát F. V. Jeřábek, kdežto druhý stejně
vzdělaný a zanícený divadelník Emanuel Bozděch 6e
spokojoval šumivými a jiskřivými hrami
salonními, důmyslně zosnovanými na náhodách a
intrikách rokokového či empirového ,světa.

Vlastním vůdcem a stálým duchovním středem
celé školy byl Hálkův sok, Heydukův věrný druh
a Karoliny Světlé milostný přítel, Jan Neruda.
Literatuře, která mu nebyla pouze povoláním,

40