tiváhu k násilnickému názoru germánskému ft
tak uskutečňovati božskost na zemi.

Stejné filosofie dějin došel v životním svém
díle Safaříkův mladší druh, František Palacký.
Když se r. 1823 přestěhoval pětadvacetiletý ze
Slovenska do Prahy, rozhodl se věnovati povolá~
nL dějepiseckému a napsati národu ve velkém
slohu a způsobem p'řísně vědeckým dějiny 8
obrazem husitského hnutí v popředí. K tomu byly
nutny dlouholeté přípravy, které pojal Palacký
co nejšíře a co nejhlouběji. Posoudil kriticky
díla svých předchůdců; probadal archivy
domácí i zahraniční; sebrala vydal památky
českého hnutí náboženského; zorganisoval
publikování starých listin a sám vzal na sebe
největší část toho úkolu; prozkoumal místopisné
poměry v Čechách. Stav se úředním historiografem,
jal se nejprve po německu vydávati dějepis
český; když se však roku 1848 uvolnily veřejné
poměry, zahájil své klasické dílo "Dějiny ná·
rodu českého v Čechách a v Moravě", které 78
letý stařec dov,edl ke konci; sahá však od
nejstarších dob pouze do nastoupení rodu
habsburského na český trůn. Neúnavného sběratele a
důmyslného kritika doplňuje mistr dějepisného
podání, skvělý to vypravěč událostí i
psychologický karakteristik jejich strůjců; s nimi jde
ruku v ruce umělec komposice a pravý klasik
klidného a mohutného slohu. Jestliže oddíly o
nejstarších dějinách pro romantičnost názoru a
nedostatek střizlivé kritiky záhy zastaraly, zacho~
valy si vrcholné a do široka rozpředené partie
o husitství a Jednotě bratrské dlouho svou cenu;

35