ných skladbách popisných, mělo zvláštni štěstí,
že mezi Jungmannovou družinou se objevili dva
opravdoví poetové, každý jiného uměleckého
typu: Jan Kollár a František Ladislav Čelakovský,
v lecčems pi'ímo antagonisté, ale oba nadšení
vyznavači romantismu a stoupenci i apoštolové
slovanské vzájemnosti.

Evangelický kazatel ze Slovenska, Jan Kollár,
prošel romantickou universitou v Jeně, kde
poznal Herderovu filosofii dějin, podle níž božský
plán postupného vývoje k humanitě se
uskutečňuje skrze velké, národněkulturní celky, střídající
se na jevišti světa. Uprostřed pangermánského
hnutí romantických studentů pojal v ohnivé avé
duši pevné presvědčení, že nyní jest hdá na
Slovanech. V jejich velkou budoucnost a mravní
poslání věi·i! tím nadšeněji, čím chmurnější byly
jeho poznatky; v Durynsku nacházel pouze
hroby vyhynulých a vyhubených Polabanů; jeho
sentimentálně zbožňovaná milenka, v níž si
představoval dceru pomyslné bohyně Slovanstva, mluvila
pouze německy, ač pocházela ze slovanské krve;
v Praze i na Slovensku, svém působiští, setkával
se se zcela nepatrným uvědoměním slovanským.
Snad proto jeho poesie, romantická v zevních
formách, ale klasicistická v řečnickém výrazu,
v starožitnické učenosti, v umných pointách, měla
největší sílu tam, kde lkala, !Žalovala II bouřila
elegii. Velká jeho alegorická skladba "Slávy
dcera", která se zrodila v cudné II něžné erotice a
skončila v antikvářské pedanterii, byla statečným
a důsažným buditelským činem netoliko pro
Čechy, nýbrž pro Slovanstvo veškeré; ve ~vé době

28