Cechách myšlenka slovanská, dodávajíc celému
hnutí rázu universálního.

Veškeré snažení osvícenské vědy v Cechách
shrnuje a vyvrcholuje mohutná osobnost učeného
abbé Josefa Dobrovského, jenž po celém
Slovanstvu jest znám jakožto patriarcha slovanské
filologie. Rozsáhlé a dúkladné vědomosti
jazykozpytce, literárního dějepisce a historického
badatele provázeny byly přísnou lil jasnou kritičností
pravého ducha baylovského, jemuž věcná a
neúchylná láska k pravdě byla životním
náboženstvím. Vyzbrojen těmito zároveň rozumovými i
mravními přednostmi, nestal se Dobrovský toliko
zakladatelem vědeckého mluvnictví a ,soustavného
literárního dějepisu českého, nýbrž stanovil i
.zákonné zásady novočeské mluvy spisovné,
básnické prosodie a kritické metody. Nebyl by toho
vykonal bez lásky k českému jazyku II
písemnictví, třebaže sám psal jen latinsky ft německy;
ale přes to byl přesvědčen, že český duševní
život náleží pouze minulosti a že jest proto
vhodným předmětem naukového badání, nikoliv
součástkou živého vývoje; že by Cechové byli
schopni vytvořiti krásnou literaturu evropské úrovně,
nechtěl připustiti tento statečný skeptik.

Teprve pokolení, které přišlo po Dobl"ovském
a skládalo se namnoze z jeho žáků, odhodlalo
se v romantickém nadšení vznésti dvojí heslo:
národní vědy, české netollko látkou, ale li j,azykem
a duchem, a národního básnictví; bylo to
pokolení bohatýrské, protož,e nezůstalo při hesle,
IlÝbrž samo je proměnilo v úspěšný čin. V jeho
čele stojí vlastni zakladatel nové české literatury,

26