cké minulosti. Zde všude bylo obětavým a
pracovitým budit~lům nasaditi rádlo, a proto v čele
hnutí obrozenského za doby osvícenské stojí
vědecké bádání ja2;ykové a historické. Ježto však
nešlo pouze o to, probuditi vzdělance, nýbrž
stejnou měrou z1skati pro národní věc lidové vrstvy,
provází tuto naukovou činnost horlivé úsiH
popularisační a lidovýchovné, p~odšené ušlechtilou
lidumilností a emancipačním nadšením
osvícenským. Aby lidoví čtenáři mohli čítati správný a
jadrný jazyk, vydávány pro ně památky staršího
písemnictví českého; pro jejich poučení
historické spisovány v lehké formě vlastenecké
kroniky; na divadle a o něco později i v novelistice
předváděny jim prostoduchou technikou a s
hojnými tirádami vlasteneckými a demokratickými
výjevy z dějin; noviny i kalendáře posHovaly
jejich uvědomění národní.

Toto první osvícenské období národního
obrození, které se končí asi válkami napoleonskými,
mělo jednak ráz v,ědeckokritický, jednak povahu
popularisační, ale nepohřešovalo ani zcela
myšlenky politické. Již první z badatelů Jl buditelů
jazykových zdůrazňovali příbuzenství češtiny s
jazyky slovanskými, a odtud byl pouze krok k
tomu, aby tento názor vědecký byl přenesen do
oblasti veřejné: Čechové nestojí osamoceni,
nýbrž jsou příslušníky velké rodiny slovanské, o
niž se mají včas potřeby opříti, spoléhajíce
hlavně na mohutné Rusko, ale též v Rakousku, v
němž tvoří Slované většinu, otevírá se volné pole
zdravé a prospěšné pollticeaustroslovanské.
Takto zároveň s obrozením národnimrozvijela 1ge v

25