zakládá si na svém jazyku a na ,svém státě, jsa
hotov hájiti jich proti cizozemc1im a přemitaje
klůmyslně o proswedcích k jejich zvelebení ř
jmenovitě spisovatelé ze stavu rytířského, na
příklad skladatel originální kroniky Df\1imil:ovy,
vynikali takovou uvědomělostí. Starověký Cech
cítil se nadšeným a rozhodným křesťanem, jenž
se nespokoj,oval s dogmatickou stránkou své
víry, nýbrž s velkou mravní rozhodností a !Čilým
smyslem praktickým naléhal na to, aby zásady
Kristovy byly v lidské
spolei:'I1JOstiUjskutečňovány a důsledně prováděny. Proto jeho etické
horlení bylo pravidelně spojeno s říznou ft
,nelítostnou mravokárnou kritikou ,společenských
zlořádů: v literatuře staročeské náleží velmi
význačné místo satiře, která se opírá 'O přesné a
bezohledné pozorování skutečnosti a se zciarem
užívá gnomického bohatství mluvy lidové. Z
těchto j:adrných a drsných dřevorytů ve verších,
namnoze řízených osobitou technikou tilovesnou,
poznáváme názorně a bezprostředně život starých
Čechů ve XlV. století, ale zároveň také j'ejich
mravní rozhodnost, usihíjicí o čistotu a poctivost
celé společnosti, králem i dvorem počínajíc a
drobným řemeslnictv,em končtc.

Teprve však, když od tohoto básnictví,
napojeného šťavami života, sáhneme po
staročeské próze, rozvine se pOOd našimi zraky
úplný obraz vysoké kultury, již bylo v Cechách
dosaženo za vlády rodu Lucemburského,
jmenovitě za požehnaného panování Karla IV., Otce
vlasti. Národ, jehož stát dosáhl netoliko
nebývalého rozpětí teritoriálního, ale i dokonalého
po
8