přišli,pokrývma mu bla1VU vysoká bílá beranice po staré
horácké módě a krk mu zahřívala obrovská sněhová šála,
jakou nosívají výměnkáři v Orlických horách, když se
vyberou tu neděli před svatým Matějem na slovo boží.
Smeteme lehkou rukou sněhový nános s pískovcové busty
Stursovy a teprve nyní poznáváme tu celou intensitu
životnosti, kterou velký sochař soustředil do Jiráskova
výrazu. Ne, to skutečně není ten dědouš z Hronovska, jadrný
jako pařízek a zakublaný jako kozák pod mechem, kterého
dlouhá cesta sněhem a životem nahrhila, ale nepodlomila
- kdež by!

To zde z Jurova kamene, připomínajídho najednou skálu
na Blaníce, hledí moudře a výmluvně starý a dobrý
kronikář lidu českého a myslí a přemítá. O čem asi? Našel
sám pro to kdysi krásné a hutné slovo biblické z žalmu
sedmdesátého sedmého: I přicházeli mně na pamět dnové
předešlí a léta dávná -a verš ten čteme ted' na ústech ka.
menných a umrzlých. Nikde jako zde na Kotouči není ta
řada let dávných tak nekonečná: tady, dávno, pradávno
před historií usadil se v jamách a jeskyních první člověk
našich vlastí, starší všech plemen známých a s námi
příbuzných; sem na samé rozhraní českého živlu prudce
udeřila nájezdná vlna tatarská, jistě jen poslední z věkového
vlnobití valícího se východu; a ještě málem včera, před
velkým osvobozením, vybíjel se v tomto kraji kopalen a
železáren napiatý zápas o bytí a nebytí českého národa. Alois
Jirásek přimhuřuje víčka krátkozrakých očí, aby zachytil
tento nezměrný průvod pravěku, středověku a novověku
před svým duševním zrakem.

Vysoký smrk smetl s haluze soše trochu sněhu do tváře
a nám se zdá, jako by jakási tesknota rozprostřela se po
obličeji, upřeném zpytavě do Jurova kamene. Ano, rozumí·
me již, co si velký kronikář sám v přísném sebezpytu nyní
vyčítá. Vzpomínána svou mladistvou touhu zpodobiti
cyklicky všecky hrdinské děje svého národa a uvědomuje si,
že nasadil práci a energii celého života, aby ji uskutečnil.
A přece zůstala vlastně nesplněna, a jeho životní dílo má

127