a kdy se rozhodne neušetřiti ani Ludmily. Svatopluk Cech
opravdu o něco podobného se pokuSiL Den, v němž krvavý
úmysl Cerkesův uzrál, namaloval básník chmurnými
Darvami; nálada "abrekova", která se od teskné stísněnosti
stupňuje až v zoufalství a od zoufalství roste v divokou
vášeň krvelačné "kan1y", rodí se netoliko na zneuctěném
hřbitově, ale i pod smutečn~m příkrovem mlh:

"Den byl mračný.

Kolem skály zasmušile stojí,

a jich čela oblak neprůzračný
smuteční jak závoj řásně halí.
Nebe zakaleno; hřúná v dáli."

I tato náladová malba, dobře odvážená v tónech a v úči·
nu, jest statická, kdežto Lermontov právě ve svém
baladickém krajinářství uchvacuje vzruchem dynamickým. Po
uvedených verších zaútočí na čtenáře u Lermontova ihned
plnost epická, u Cecha jest citovaná sloka průpravou k
elegii, která umnými antitésami obtáčí pomysly a pocity
tragické. Pak arciť dospívá Svatopluk Cech hrdinského postoje
uprostřed krajiny dramatické, avšak - a to jest pro
básnickou organisaci jeho vysoce příznačno - svou velkou
syntésu osudu plemenného, jež určí dráhu Cerkesovým
činům, nevyjímá ze světa barev a světla, nýbrž z oblasti
zvuků; ryzí auditivní typ se hlásí způsobem rozhodným.
Lermontovu stačilo pro inspiraci hleděti do letících a
barevných mračen, blíženců jeho nepokojného a zářivého
ducha - Svatopluk Cech čekal, až se mračna srazí hlučně
v bouři a pak promluví k jeho rétorické povaze. Z jejich
důrazné řeči vyposlouchal ve svém "Cerkesu" onen důrazný
a divoký protest proti vyhlazení "velkého národa krutou
přírodou" a krutějšími podmaniteli, v němž jest vrchol
básně. Mohl z Kavkazu vytěžiti více poeta-auditiv, přišedší
do kraje, kde ,,zevšad jak by vyhoštěn byl zvuk", a kde
"božího jen srdce cítíš duk?" Za těchto psychologických

118