skéhořetězce, Rus zřejmě hlavnmo velehorského pásma,
Cech patrně přímořsikého předhoří. U Lermontova
uchvacuje prudký pohyb modravých oblaků, letících z dálky
k ,,přírody trůnům - věčnÝ'm štítům"; oblaky šeptají
a vlají nad vrcholky jako houpavá pera nad hlavami obrů.
Kouzlo tohoto smělého obrazu, ikterý má svéráz takřka
máchovský, nezáleží jen v jeho živoucí plnosti, ale
především v síle, jakou zachycen věčný pohyb nad kamennými
sídly nehybného klidu. Jak střídmě, bojácně a konvenčně
opěvá naproti tomu Čem kavkazské pohoří: v širokém
kruhu se pne lesnatý vrchol nad vrchol až tam, kde zraku
stěží dohlédajícímu "prouha bílá vlnivě se nebem
rozestýl~", že sotva rozeznati, zda je oblakem, či sněhem
dálných hor. Zde vzata panoramatu všecka plastičnost a místní
ráz, takže toto líčení Čechovo mohlo by platiti o předhoří
kteréhokoliv zasněženého pásma velehorského.

Kavkazské večery a sluneční západy u Lermontova jsou
proslulé, ať stojí osamoceně jako kusy lyrické krajinomalby,
ať metaforicky provázejí hnutí vnitřní, na př. v přirovnání
posledního záhadného úsměvu Tamařina k sněhům
velikánů na Kavkaze, ozářeným ruměncem zapadajíciho slunce.
V "Izmajilu beji" se čte barevná feerie oblaků politých
červánky: mračna jsou hned fialová, hned hrozivě pU1purová
a náhle vyrůstá nad skalami kouzelný zámek, aby v oka.
mžení rozdut byl větrem; pak zjeví se na západě mraky
bělejší nad stín hor a plujíce IV zástupech jasně a pyšně,
zírají, "jak by jim žíti líbilo se věčně". Opět pohyb v barvě
a tak intensivní názor přírody, že se vše mění v háchorkový
přelud. Svatopluk Čech v "Čerkesu" dvakrát líčí západ
sluneční, ponejprv strumou narážkou, když LudmHa Ja'Vo.
rová provází s touhou po domOiVě kozáka k mořskému
břehu; po druhé, když kozáci,zamyšleni nad příběhem
lásky v Metodějovce, klušou beze slova úvaly. Ale zda jest
to skutečný soumrak na Ka,"kaze, či spíše běžný obrázek
dohasínajícího večera v kterýchkoliv lesnatých návrších,
líČí·li básník se skoupou střízlivostí tuto scenerii:

116