kesů a jejich země, tak vděčnou zmínku o ruské poesii kav·
kazské, určena byla pro novotisk "Cerkesa" v "Nových
veršovaných pracích", ale nedokončena zůstala v rukopise.

Stejně zálibně a široce jako ruští básníci propracoval
Svatopluk Cech přírodní pozadí své kavkazské povídky, jež se
celá: až ma výjevy české jizby v Metodějovce, odehrává pod
jasným nebem jižních bor. Jeho láskyplná krajinomalba
blíží se spíše objektivnímu líčení Puškinovu než vášnivě
horoucímu vcítění Lermontovovu, i má většinou ráz
dekorativní, nikoliv povahu lyrickou. Nespoří nikde sytou
polychromií, mění se leckdy při zdobném popise
krajkovítého listoví révy neb lesklého krunýře plaze v emailovitou
drobnokresbu,zná hru volného azuru a hustého pralesa,
rozumí přechodu od světla k temnu, ale přesto přese vše
jest při pozornějším čtení nedostatek pravého zbarvení
místního patrný. Není tu nikde útočných a svérázností
překvapujících postřehů, již činí scenerie Lermontovovy ne·
zapomenutelnými a které arciť podmiňuje dlouholeté,
důvěrné soužití s krajinou. Lze však čekati od básníka, jenž
proletěl Kavkazem turisticky, tytéž divy pozorovatelské
a karakterisačního umění jako od Lermontova, který od dob
chlapeckých po měsíce a po roky s Terekem reptal a
bouřil, s Kazbekem toužil po oblacích a pohrdal člověčenstvem?
Cech osadil úbočí čerkeských srázů veršovanou povídkou,
která zůstala vždy přece jen exotickou odchylkou jeho díla,
Lermontov dal na zasněžených vrcholech kavkazských
odehrávati se v "Démonu" básni, jež jest jeho pravé "opus
metaphysicum", vykupující svého tvůrce ze závratných
krisí citových i idejných. Svatoplukovi byl Kavkaz
dojmovým požitkem 'zraku, Michajlu Jurjeviči celým osudem
srdce.

Několik srovnání ozřejmiž tyto podstatné rozdíly!
,Prologické vypravování staršího kozáka v "Cerkesu"
podobá se předzpěvu "Izmajila beje" tím, že podává
celkovou karakteristiku kavkazských hor i jejich divých
obyvatelů; kde Cech klidně popisuje, Lermontov vzrušeně apo·
strofuje. Oba poetové začínají smělou perspektivou hor.

115