V zápětí pak vraždí Cerkesranou kinžálu, "hýřídho
bezpečně a jistě v nejkrásnějším místě", Ludrrp.ilu, Slovanku
a křesťanku.

Avšak poslední dHo "kanly" nevykoná ruka čerkeská,
nÝ'brž dlaň ruská. Mladší kozák, poznav v krvelačném
vypravěči svůdce a vraha své nevěsty, zaJbíjí Cerkesa, ačkoliv
jest bezbranný, dobrou ranou jeho vlastního kinžalu.
Čerkes, v němž Čecl1, dovedší se vmysliti do orientálské etiky
pomsty a krviny, oslavil přes všecky sympatie k ruským
vítězům, "vzácnou udatnost, nerovný boj za volnost, víru
a otčinu", hyne přece po junácku a bohatýrSlká duše
propuká i v poslední jeho prosbě, aby byl tváří k Mekce
pohr;ben v plné zbroji s obnaženou šavlí; chce očekávati v
zarostlém a němém hrobě den soudu, jako přál si u Heina
starý granátník vyčkati příchodu svého císaře a jako toužil
v básni Čechova mládí Husita na Baltu h'leděti do příbojů
"slovanského" moře, "jsa věkovité slávy české strážce".

Veršovaná povídka však nevyznívá akordem patetickým.

Horská příroda, kterou Svatopluk Cech stavěl stále pro její
velebný klid do kontrastu ke krvavým bojům a
pomstychtivým srážkám dvojího plemene na Kavkaze, hází růže
jitra do chladného hrobu "aJbrekova", a jako by nic nebylo
porušilo přísného mlčení skal a pralesů kavkazských, klušou
oba kozáci lesnatými svahy a úvaly dále k Novorossijsku.

Jest patrno, v čem se český básník nejtěsněji přichýlil
k ruským svým učitelům a v čem šel cestou rozdílnou.
Zesílil co nejintensivněji národopis'ně malebné rysy, které
u Puškina a Lermontova nebyly právě zdůrazňovány, avšak
odlišiv své postavy podle jejich krojového, kmenového
a zvykového příslušenství, nesnažil se o psychologickou
introspekci, již oba byronovci ruští postavili na místo
nejpřednější, zobrazujíce v Pleníku i Izmajilovi krise vlastní
citovosti o konflikty vlastních myšlenek. Vloživ do
kavkazského prostředí postavu vlastní krajanky, nahradil
smyslnou vášnivost Gruzínek a Cerkesek, jež opěvovali Puškin
i Lennontov, sentimentální něhou a idylickým půvabem,

8

113