vysoko nad filantrQPický socialismus v ,rukavičkách, kterým
konec koncův zůstává i ušlechtilé stanovisko Nemdova
protichůdce Gustava Pflegra Moravského. Na rozhraní
šedesátých a sedmdesátých let, když Neruda vubec
překonává negaci, pesimismw; a mnoho jiných démonů nitra,
v onom památném období, v němž se statečně zaříká, že
nebude potud básníkem, pokud v něm neuzraje, neosvobodí
se celý muž, zbavuje se i svého sociálního světobolu a
přestává se dtit proletářem, aniž přece nepozbude mravního
soucítění s vrstvou, jíž patřili jeho otec i matka, v níž prožil
dětství, která určovala první to jeho formy životní. Ale ten,
kdo vidí celou drsnou, syrovou a krvavou pravdu prole.
tářské bídy, z níž Neruda vystoupil, a vedle ní všecko to
statečné, hrdé, zářivé rytířství N erudova srdce, musí se
hluboce pokloniti jeho bytosti; nejeden z těch, kdo
Nerudu miluje z plnosti své duše, bývá doslovně dojat vdkým
tím kontrastem. N eruda nemá ani jediného záporného a níz.
kého rysu svojí sociální třídy: nenaučil se· nikdy závisti;
nedělal ze svého utrpení a ze svých křivd nikdy zbraně
ani řemesla; neznal malicherné podezíravosti ke všemu vel·
kému a mocnému; nechtěl, zbohatnuv citově i smyslově,
nikdy lakomě chrániti svých statiků, nýbrž rozdával plnýma
rukama jako rozený boháč, jako šlechtic, jemuž vždy
zustane více, než se může rozdati. Již v nejstarších partiích
Nerudova díla shledají se takové tahy doslovně rytířské,
jež na prahu sedmdesátých let nabyly nezapomenutelné
reliefnosti. Tehdy do druhého vydání "Knih veršů" přidal
Neruda dvě paralelní 'básně, epickou "Legendu o chudobě~'
a lyrickou "Vším jsem byl rád!" Před osudem hrdě stojí
Parias povznesenou hlavou a děkuje Osudu, že mu dal
v manželství svou dceru Chudobu:

"Sotva se mne dotkla prostým svojím květem,
poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem."

A podobně básník sám, když byl vyznal všecky šlehy
bičíku Osudu, všecky jeho lživé sliby, zlé jeho rozmary,

94