dovy citovosti otevřely se na konci všecky staré rány,
propuikla znovu individuální bolest, a básnikovi jest, jako by
právě stál nad otevřeným hrobem matčiným. Báseň, která
přináší toto tragické doznání, zaujímá v Nerudově
poesioústo zvláště významné. V památné té improvisaci "Láska"
slévá se vyšší jednotou dvojí styl, který dotud poltil
básníkovi tvorbu, sloh důvěrný, písňový, prostoduchý se slohem
patetickým, řečníckým, ornamentálním. Na této stanici své
básnícké cesty, nedlouho před umlknutím, zaznívá bolný
a krvavý výkřik:

,,Koho bych miloval sirem tom na světě?!
srdce je vždycky, ach, srdcem jen
dítětedo stáří, do skonu volá si po matce."

A přece, při veškeré této mystice, kterou dovedl Neruda
procítit, prožít, prot1pět v poměru matky a syna, bojím se,
že příliš nám U!1Ůkloz hlubšího poznání Nerudovy
osobnosti, ježto sotva jsme se zamyslili nad markantní postavou
jeho otce. Neruda, statečný voják v tolika bitvách za mo·
derní statky evropské, byl synem starého dělostřelce, jenž
bojoval u Lipska, v této krvavé a neblahé chvíli zrození
novověké Evropy. Syn podědil jeho povahu drsnou, ne·
přístupnou, pyšnou, málomluvnou; naučil se od něho dis·
ciplině prostého vojáka na přední stráži, jenž dobře umí
vyslídit a zjistit nepřátele v otevřeném boji i ve vlastní
hrudi; měl jeho rozum chladný, neúplatný, nedůvěřivý.
Stářím se zaostřovaly u Nerudova otce tyto rysy, které si
dovedl postavit do služeb inteligence velmi široké a
povýšené, jež však u zestárlého vysloužilce zdály se jen nevlíd·
nou drsností k okolnímu světu: a tak obě povahy, v pod.
statě sourodé, znovu a znovu narážely o sebe, mučily a
odoútaly se. Lze vyčísti v několika Nerudových povídkách,
sestrojených z motivů dětství, jak otec, skoupý laskavými
slovy a štědrý ranami, byl chlapci stálou hradbou při všech
radostných rozbězích za lehkomyslnou hrou života, za bez.

90