V'I. M A R lET T A

(1925.)

Kalné a prudké vlny hadovitě se svíjející Adiže nesou v ši·
rém toku roztálé sněhy a roztříštěné morény z Dolomitů
a Oetztha1u, a jako by pohrdaly v horalské pýše rovinou
a městem, ženou se pod hradbami a věžemi starobylé Ve·
rony neúčastně, zrcadlíce jen nevrle temná mračna časného
dne jarního. Ale také staré pevné město velkého bohatýra
gótského, Dětřicha z Berúna, se v dusné atmosféře
neúplné a nevrlé vesny chmuří a mračí. Mohutné věže na
Piama dei Signori i v blízkosti románského dómu posupně
sahají k tmavé patě nízkých oblaků; mocné trosky
Diakleciánovy arény nastavují lhostejně a opovržlivě
začernalé své zdivo předčasnému teplu, které snad již zítra
vystřídá mrazivý útok severáku z Alp. Kalný smutd.cúnavy
a mdloby teče po zašlých freskách chátrajících a zvulga.
risovaných paláců v bHZ'kosti Piazza dell'Erbe a Porta dei
Borsari; a jak krutě, přísně a tyransky shlížejí zpod svých
věžatých a kamenně kvetoucích sarkofagů krvelační
Scaligerové na drobného chodce, který chvátá mimo jejich
náhrobní gotiku, prázdnou ~žné pokory pravého srdce
křesťanského, naopak stavějící na odiv ulice hrdý osníř a ne.
proniknutelný helm vítězného dobyvatele!

A přece jihne mé srdce ve veronském ovzduší a všecka
tíha padá s něho, jako bych chodil vlahým jasem a čirou
pohodou. blaženého dne slunce a lásky. Zdá se mně, že
vdechuji fialky svěžích dívčích úst a s nimi mámivou něhu
oddávajícího se panenského mládí, které mně neviditel.
nýma rukama prostřelo na cestu olivové snítky a chumáče
květů anemonových a jehož lichotivé šeptání mne opřádá,

60