DÍho mIDění, a1,y, jak jen možno, ztělesňovali právě krá s·
ný čin.

Oba přeskočili v karaktemím anachronismu celý vývoj,
jenž je dělil od osvícenství a vrátili se k hodnotám XVIII.
věku: k praktickému utilitářství a k výchovné tendenci,
k důsledné vládě zdravého rozumu a ke kultu živlů uvě·
domělýoh i účelných v poesii, k chvále mužně vyrovnaného
zdraví a karakterní kámě. V začátcích svých souvisel jak
napodobitel Jean Paulova citově rozechvělého slohu, tak
drsný virtuos v ohlasech lidové písně s romantikou; za útoč·
ného působení kritického postavili se oba na rozhodné sta·
noviště protiromantické, v hloubi duší však patřili ke kul·
tuře předromantické. V Boernovi i v Havlíčkovi ožilo
naposled před rokem 1848 ~adoevropské osvícenství, arciť
pomíšeno s liberalismem nové společnosti občanské.

Co však dělilo Havlíčka od Boema, byla různorodost je.
jich založení a mravního nadání. Boeme zůstal vždy
povahou problematickou, podlamovanou vnitřními rozpory:
byl ve všem všudy :Židem a přece se sám odřízl od své rasy
a její tradice; miloval horoucně německý národ a přece
cítil sám, že jeho temperament, jeho sloh, jeho vtip jsou
bližší Francii než Německu; hlásal stále solidaritu a sou·
držnost všech a hynul v smutné samotě chladného vy.
hnanství. Havlíček byl karakter z jednoho kusu ocele bez
kazů a puklin, sám v sobě jist, záhy vyuálý a dospělý, vždy
vědom cíle, ale zároveň bezpečen resonancí, neoblomný
v činu a sitný v utrpení. Jan Neruda nazval Havlíčka krásně
"věčným mužem", a národ vidí v něm především n o v o·
v ě k é z těle sně n í h rdi n y.

Havlíčkovi, který tvoří sám bohatýrskou kapitolu našich
dějin moderních, nebude snad příliš ublíženo, zapomene.li
se na jeho krát-kou kritickou mezihru, jež v celkové perspek.
tivě historické poněkud mizí. Ten však, kdo důvěrně po·
chopil smysl a mravní cíl Havlíčkovy osobnosti, nechtěl by
ani tohoto intermezza pohřešovati v životním jeho
dramatě: právě zde se skrývají prakořeny další akce Havlíč'
kovy.

58